povídka-pověra
23.Červen 2008Pověra
Byl krásný podzimní večer a zapadající slunce nádherně osvítilopestrobarevné listí na stromech i na zemi. Zpěv ptáků pomalu utichal av posledních odlescích paprsků se třpytily pavučiny. Seděla na molu ulesa a sledovala jak vítr čeří vodu. Nikdy před tím si nevšimla, jaknádherné obrazce může vytvářet jemně se vlnící hladina.
Sabina byla zvláštní dívka. Byla vždy jiná než ostatní děvčata. Nikdyji nezajímalo kdo, s kým a kde, ale spíše se stranila společnosti apříliš nemluvila. Mnohdy a zejména v pubertě ji za to okolí ošklivěodsuzovalo. Často se sama sebe ptala, co dělá vlastně špatně. Jednounakoukla do časopisu, který nesl titulek "jak být hvězda." Ale popřečtení prvního odstavce, kde se psalo, že kluci mají rádi takovéholky, které jsou sami sebou ho zlostně zaklapla a odhodila se slovy:"To jsou kecy. Jak to můžou všichni číst?" Z jejího přemýšlení ji náhlevytrhlo mohutné šplouchnutí. Kapr. A pak spatřila jak konečně přicházíon. Jeho dlouhé černé vlasy mu sahaly po ramena a šibalsky se na níusmíval. "Čekáš dlouho?" Zeptal se. Odpověděla že ne, ale lhala. A onto věděl, protože zase určitě stál dobu opodál a sledoval ji. Dělal točasto. Jen stál a pozoroval ji. Pak se přivítali krátkým polibkem.
Slunce už zapadlo, ale oni stále ještě seděli ruku v ruce u vody, stáleopojeni tou krásou západu slunce. Znali se jen krátce, ale Sabina něcotakového ještě nezažila. On byl úplně jiný, než ostatní. Nezajímalo ho,jestli se dívka obléká podle poslední mody, ani jestli má prsa většínež zadek. Měl ji rád jako nikdo před tím. Jednou prohlásila, že jestliji někdo bude mít radši, než její pes, tak pro něj udělá cokoliv. To seteď stalo a ona byla ochotna to splnit. Ještě ale netušila co všechnobude muset udělat. Nic z toho netušila. Protože kdyby to tušila, nikdyby této studené podzimní noci neseděla u opuštěného rybníka.
"Dnes je úplněk." Zašeptal. Neodpověděla, jen si povzdechla. "Víš,někdy mám při úplňku takový zvláštní pocit. Nemůžu spát a nejradějibych běhal někde venku." "Skoro z tebe jde strach." Pousmála se. "Ty minevěříš, viď? Myslíš si, že přeháním." "Nepřeháníš." Odpověděla a on sezlehka dotkl její tváře. Tenhle dotek a pocit z něj už znala. Bylo topoprvé v jeho pokoji, byl doma sám. Tehdy se jí také takhle dotkl.Pohlédla mu do očí. Milovala ty třpytící se tmavá sklíčka. Byly plnétouhy a ve světle svíčky zvláštně jiskřili. Milovala jeho jméno.Gabriel. Vyzařovala z něj zdrženlivost a elegance, ale také odvaha ajedinečnost. A on byl jedinečný, jako ona noc. Ten pokoj nebyl velký abyl v podkroví. Mnoho obrazů a obložení z tmavého dřeva. Napravo stálvelký stůl, na kterém zářilo mnoho plamínků. A naproti postel. Červenéprostěradlo a černé povlečení. Tenkrát zažila něco neopakovatelného.Jejich těla splynula v jedno a jí v té záplavě citů náhle přestalyfungovat smysly. Cítila jen obrovskou vášeň a pak výbuch. "Gabrieli."Vydechla. Venku zavyl pes.
"Znáš tu pověru?" Zeptala se Sabina. Zdálo se jí však, že ta slova setíživě nesla nocí i když je skoro zašeptala. Bylo to jako předzvěstněčeho zlého až jí přeběhl mráz po zádech. "Vyprávěj." Odpověděl, alepřitom nespustil oči z úplňku. "Říká se, že v těch lesích tady okoloběhá za úplňku odporná nestvůra. Jednou se tu ztratila mladá dívka a užji nikdo nikdy neviděl. No, záleží na tom, čemu věříš." Skoro sezasmála. Ale vážně jen skoro, protože pak uviděla jeho oči. Nebylyhnědé, ale bílé. Ano, opravdu bílé! Došlo ji, že je to odraz měsíce apodívala se na něj taky. Pravá hrůza ale přišla, když odvrátila pohledzpět do jeho očí. Už nebyly hnědé, ani bílé, ale byly červené astahovali se do odporného tvaru. Jeho čočky se zeleně rozsvítili avíčka se mu podlila krví.Sabině se ve tváři objevil výraz obrovskéhozoufalství. Vykřikla, ale byla celá ochromená. Nemohla se ani hnout,cítila, jak ji nohy vrůstají do země. Zaplnilo ji zoufalství. Nemůžepryč, sakra nemůže utéct! Neví co se to děle a nemůže utéct. Gabriel-jeho krásné řasy už nebyly. Místo nich se objevila odporná a mastnákůže. Jeho dlouhé vlasy už taky nebyly. Hlavu a krk mu porostly chlupy.Ta černá a hustá srst byla celá naježená. Naježená tou bolestí a hlavněhladem. Hladem po čerstvém mase a krvi. A tím měla být ona, Sabina."Gabrieli, co se to" Na odpověď však nečekala. Sevření v nohou poleviloa dala se na sběsilý úprk. Poslední co v té hrůze spatřila byly jehodlouhé ostré drápy, které se zlověstně leskly. Při představě že možnábudou od její krve se ji zmocnila nevýslovná hrůza. Pak už vnímala jenrychlost, kterou běžela. Pryč od něj, pryč od toho zvířete. Ale vědělaže daleko se nedostane. On ji ucítí, ach ano, on si ji najde. Po chvíliuž byla vyčerpaná. Cítila, že jestli nezastaví a neodpočine si, tak sezhroutí. Zastavila a ztěžka oddychovala. Stále tomu nemohla uvěřit-nebosi to nechtěla připustit. Byla sama v lese. Ne, ty nejsi sama! Ozval sechladný hlas v její hlavě. Je tu s tebou tvůj Gabriel a jde si protebe! Cítila, jak se jí zvedá žaludek. On tě najde. Začal ji znovunašeptávat. Vyčenichá si tě a ráno budou tvoje vnitřnosti viset všudekolem na těchto větvích. A víš co je nejlepší? Ty jsi se s nímobjímala, líbala a spala s ním. Ano, milovala ses s netvorem, holka!!Tohle už Sabina nezvládla. Ztěžka se opřela o strom a zvracela.
"Přemýšlej Sabino!" Říkala si sama pro sebe. Nevěděla co má dělat.Kolem byla tma a větve holých stromů se ve větru kroutily. Za chvíli setakhle budeš kroutit ty, ale v agonii! "Buď zticha" Okřikla ten vnitřníledový hlas. Náhle uslyšela zavití. Příšerné zaječení hladové nestvůry."On mě cítí." Napadlo ji. Ano, cítil ji a také byl stále blíž a blíž.Sabina nevěděla kam má utéct. Jen se rozběhni a možná mu vletíš rovnoupod ty jeho drápy, co tak dychtí tě rozsápat na kusy. Hrozná představa.Znovu se rozběhla. Větve se kolem ní stále pevněji obemykaly a celou jipoškrábaly. Nechávala za sebou stopy krve, stopy po kterých se vydal ion. Dostala se na zvláštní mýtinku porostlou mechem a náhle cítila, ženení sama. Někdo ji sleduje. Někdo nebo něco, ale na tom nezáleží,protože věděla že to je Gabriel. Byl naproti ní, on si s ní pohrával.Zastavila se. Chtělo se jí řvát, ale skoro nedýchala. To ticho bylodeprimující. A pak přišlo to hrozné funění. Hlasitý dech obludy, ježbyla ještě před chvílí člověkem. Obrovská tlapa ji porazila a přimáčklak zemi. Drápem ji přitom rozpáral už tak potrhaný kabát a zaryl se jído kůže. Z rány ji vystříkla krev a ona vykřikla. Potom Gabrielpromluvil lidským hlasem. Nebyl to ale jeho hlas. Byl hrubý a bezcitný."Znáš tu pověru?" Zeptal se. Neodpověděla, jen se jí zrychlilo dýchánía tekly ji slzy. Prameny strachu a beznaděje. "Jednoho večera za úplňkusežral vlkodlak dívku, která ho milovala. Od té doby spolu straší tadyv lesích." Nocí se nesl táhlý a bolestiplný výkřik. A pak už nicnebylo, jen tma. Černá a temná.
Otevřela oči. "Jen sen?" Zeptala se sama sebe. Měla zvláštní pocit,jako by jí její tělo vůbec nepatřilo. Vstala. Pak ale uviděla něco, coji málem zastavilo srdce. Pár metrů od ní se táhly žluté policejnípásky a pod jedním podrápaným stromem spatřila odporně zohavené tělodívky. Při pohledu do její tváře zjistila, že je to ona sama. Nechápalato. Slyšela a viděla ty lidi kolem, ale zdálo se že oni ji nevnímají.Ani nevědí že je tam také. "Nejspíš ji zabil jakýsi obrovský pes."Slyšela říct nějakého muže. Viděla své zdrcené rodiče a pak taky jeho.Gabriela. Vypadal, že ji jako jediný vidí a šel přímo k ní, proboha,šel k ní. "Ahoj miláčku" pronesl a najednou viděla, že ona už není vlidském těle, ani Gabriel ne. Dva vlci spolu odběhli hloub do lesů.
U vody zpívají ptáci a letní noc postupně halí vše do černé tmy. Zaoblaky se začíná objevovat měsíc. U vody plápolá oheň a kolem něj sedískupinka dětí. "Dnes je úplněk" řeklo jedno z nich. "Copak, bojíš sesnad?" "Ne, to teda nebojím." Náhle je přerušil jiný hlas. "Nechtetoho, kdo dojde pro dřevo?" "Ten co se ptá!" Dostalo se mu odpovědi.Následoval hlasitý smích. "Kluci, já tam sám nejdu!" "A pozor, mámetady poseru. Jak tě vůbec maminka mohla pustit s náma ty trubko?" Klukodpověděl: "Tak si tam jdi sám!" "Taky jdu, než to zhasne!" Řekl tendruhý a odešel do lesa.
"Copak vy neznáte tu pověst?" Ozval se znovu kluk. Skupinka se sesedlakolem ohně a on spustil: " Říká se, že v těchto lesích běhají za úplňkudvě nestvůry a shánějí potravu pro své malé děti." Ozvalo se však:"Taková pohádka, snad mu to nebudete věřit! Vždyť se bojí jít i dolesa." Jejich hádku však přerušil zvláštní zvuk. "Kluci, co to bylo?"Před oheň náhle dopadlo mrtvé tělo jejich kamaráda, celé potrhané,zkroucené a zohavené. Oči už neměl a z krku se valila jeho tmavě rudákrev.
Půlnocí se nesly výkřiky.
Kdesi zavyl pes.
napsal/a: sladouckaholcina 14:20 Link
