Dva trosečníci

Jsem jen další smutná dáma,

Co ti jen připomíná,

Že byla nespoutaná

A teď ji smrt objímá.

Bezmocnost skví se z očí,

Z tvých i těch mých,

Padám, vše se se mnou točí,

Né, že bys mě neuzdvih…

Ta bezmocná křehkost,

Jež v pažích teď dřímáš,

Přináší těžkou lehkost,

Až slzy stíráš…

Prosíš i Boha o to,

Ač jsi nevěřící,

Aby už, prosím, šlo to

A popadla lžíci…

Jsi chlap jak hora,

Však co teďka vzmůžeš?

Když má duše je vězněm

V prostředí kostí a kůže.

Otevírám oči,

V tvém náručí ležím,

Svůj pohled stočíš

A já přeji si nežít.

Však v zoufalství volám,

Tam, uvnitř sebe,

Už dost, už nechci,

Už nechci do nebe!

Jsme jak dva trosečníci,

Co neví, jak z moře,

Snad sáhnem po světlici

A překlenem hoře.

(D.Štočková, 2005)