24.Listopad 2007
Mýty o domácím násilí

Mýty neboli báje vytvářeli odpradávna z potřeby porozumět jevům, které se odehrávají v blízkosti člověka a s nimiž nemá předchozí osobní zkušenost, má tendence hodnotit na základě informací, jež převzal od těch, kdo jsou pro něj autoritami. V prvních letech života jimi bývají nejčastěji rodiče, s rozvojem poznávacích a analytických schopností člověka se okruh autorit rozšiřuje. Orientaci ve světě stále nových a neznámých úkazů mu velmi usnadňují i hromadné sdělovací prostředky. Jelikož podvědomě pokládá všechno cizí, přesahující jeho vlastní zkušenost se světem, za ohrožující, hledá vysvětlení, ptá se po příčinách událostí. Dostane-li se mu objasnění příčin, sníží se jeho úzkost z ohrožení a opanuje jej pocit, že „konečně ví, o co jde“.

Informace o tom, že jsou tisíce lidí ohroženy násilím ze strany svých nejbližších, začaly na veřejnost pronikat poměrně nedávno. Z výpovědí týraných žen se postupně dovídáme o teroru, jemuž musely za zdmi svého domova dlouhé měsíce čelit a zdráháme se jejich svědectvím uvěřit. Jsme si jisti, že nám by se to stát nemohlo a proto přemýšlíme, čím se oběť odlišuje od nás tzv. „normálních“, proč snášela agresi partnera tak dlouho, atd. Při hledání odpovědí na vynořivší se otázky čerpáme ze svých životních zkušeností, což v našich očích situaci oběti obvykle velmi zkreslí a ji samou postaví do nepříznivého světla. Domácí násilí je stejně jako mnoho jiných jevů opředeno řadou mýtů, které nezřídka zabraňují laické veřejnosti angažovat se ve prospěch oběti a poskytnout jí účinnou pomoc.

Mýty o domácím násilí můžeme rozdělit do několika kategorií:

1. Mýty související se samotným výskytem násilí a sociálním statusem rodiny

2. Mýty související s osobou agresora

3. Mýty související s osobou oběti



Mýty související se samotným výskytem násilí
a sociálním statusem rodiny


• To není násilí, ti dva se jen hádají
O hádce se dá hovořit v případě, že zúčastněné osoby, jež se jejím prostřednictvím snaží prosadit svůj zájem, jsou přibližně stejně silné. Ve vztazích, kde je přítomno domácí násilí, uplatňuje jedna strana převahu nad stranou druhou (např. fyzickou, finanční atd.) a zneužívá jí k prosazení svých zájmů. Charakteristickým a identifikačním znakem domácího násilí je především přítomnost prvku zneužívání moci ve vztahu silnějším z partnerů a stupňující se brutalita útoků. Tím se od hádky zásadně odlišuje.

• Je to jejich věc, ať si to vyřeší sami, do toho by jim neměl nikdo míchat
Kdokoliv je vystaven útlaku ze strany jiného člověka, má nárok na pomoc ze strany státu. Trestně odpovědní jsou všichni pachatelé násilí, ať už mají k oběti jakýkoli vztah. Odehrává-li se násilí za zdmi bytu, je méně viditelné a hůře postižitelné, je to však násilí! Žena, která žije ve vztahu s násilníkem, potřebuje naléhavě podporu okolí k tomu, aby se dokázala ponižujícímu zacházení vzepřít.

• Násilí se vyskytuje jen v „problémových“ rodinách
Domácí násilí se objevuje v rodinách s různou socioekonomickou úrovní, mezi partnery různého věku i vyznání atd. Dojem, že se týká jen „problémových“ rodin, může vzniknout tím, že v některých skupinách společnosti je utajováno více než v jiných.

Mýty související s osobou agresora

• Muži páchají násilí proto, že nedokáží vyjádřit své city jiným způsobem
Násilnické chování agresora v rámci rodiny je často chápáno jako nezvládnutý afekt; ve společnosti převládá názor, že muži mnohdy nedokáží se svými pocity zacházet jinak a proto jednoduše „vybuchnou“. Ve vztahu k přátelům nebo kolegům v zaměstnání se však chovají jako pozorní a citliví lidé. Z tohoto rozporu je zřejmé, že násilné chování je do velké míry výběrové.

• V hádce občas každému ujede ruka
Muži, kteří se před okolím dokáží skvěle ovládat, si nezřídka vybíjejí svůj vztek na členech vlastní rodiny. Jejich agresivní výpady nebývají součástí výměny názorů v rámci manželské hádky, nýbrž jsou často součástí komplexního zneužívajícího systému.

• Násilí páchají ti, kdo se v dětství sami stali jeho obětí
Mnoho agresorů sice v dětství zažilo násilí a může proto mít tendence tento vzorec řešení náročných životních situací aplikovat v dospělosti ve vztahu ke členům vlastní domácnosti. Zážitky z dětství mají ale různé následky; někdy mohou chování agresora vysvětlit, nikdy však pro něj nemohou být omluvou.

• K násilí se uchylují jen v opilosti
Pachatelé domácího násilí útočí na své oběti v opilosti, neméně často je však napadají naprosto střízliví. Alkohol není příčinou násilnického jednání agresora, je spíše jeho spouštěčem a stimulátorem. Ve stavu opilosti dochází u člověka ke ztrátě zábran a někteří násilníci proto využívají alkoholu ke snadnějšímu překonání prahu studu, jenž jim obvykle brání reagovat agresí. Mnozí násilníci se na vliv alkoholu vymlouvají („Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám.“), neboť nejsou ochotni převzít za své činy zodpovědnost.

• Jsou to primitivové bez vzdělání
Pachatelé domácího násilí se vyskytují jak mezi vysokoškoláky tak mezi muži se základním vzděláním. Násilí ze strany vzdělanějších mužů bývá těžší prokázat, neboť se uchylují k rafinovanějším způsobům týrání, které na těle oběti zanechávají jen minimální stopy. Vynalézavější jsou i ve způsobech psychického teroru.

Mýty související s osobou oběti

• Ženy si samy vybírají partnery, kteří je týrají
Žádná žena si nepřeje být týrána, zneužívána, případně zavražděna. Na počátku vztahu se násilníci obvykle snaží partnerku ovládnout bez použití fyzické agrese a opírají se přitom o pozitivní chápání tradičních hodnot preferovaných patriarchální společností. Žena si agresorovu touhu po ovládnutí jejího života vykládá jako příkladné projevy lásky a postupně ztrácí schopnost náhledu nad situací a neuvědomuje si, kde je hranice zneužívání moci ve vztahu

• Ženy k násilnému chování muže provokují.
Tento postoj činí za násilí ve vztahu odpovědnou jeho oběť a násilníka zbavuje odpovědnosti. Pokud agresoři přiznají, že se uchýlili k násilí, většinou argumentují tím, že je žena k takové reakci vyprovokovala. „Provokací“ míní např. to, že se jim žena odvážila předložit jídlo o něco později, než jsou zvyklí, že se zdržela o něco déle v práci, na nákupu nebo na návštěvě u rodičů či přítelkyně, že nemají vyžehlenou svou oblíbenou košili nebo jinak složené tričko atd. Nezřídka argumentují tím, že si žena bití zasloužila a považují jej za výchovný prostředek („aby si to napříště zapamatovala“).

• Ženy asi chtějí být týrané, protože jinak by násilníka už dávno opustily
Ženy, které se rozhodnou násilnického partnera opustit, byly obvykle dlouho izolovány od okolí včetně své původní rodiny a nejbližších přátel. Nevědí na koho se obrátit o pomoc, nemohou se s nikým předem poradit, riskují, že budou obviněny z rozvracení rodiny (okolím i vlastním svědomím). Mnohdy nemají finanční prostředky na pronájem jiného bytu, rodiče nebo přátelé zřídkakdy disponují natolik velkým bytem nebo domem, aby mohli ženě s dětmi poskytnout vyhovující ubytování, na přijetí do azylových domů jsou dlouhé čekací lhůty.

• Ženy si násilí vymýšlejí, aby získaly byt nebo děti do své péče
Zveřejněním informací o výskytu násilí v rodině se žena vystavuje odsouzení ze strany svého okolí; je nucena odejít z bytu či domu, k němuž jí v převážné většině případů svědčí užívací právo a aby o něj nepřišla, nadále se podílet na úhradě nájmu (přestože v něm nebydlí). Ze zkušeností pracovníků zařízení pomáhajících obětem domácího násilí (v ČR i v zahraničí) jednoznačně vyplývá, že o týrání, kterému byly tyto ženy vystaveny, samy neříkají vše a mají tendence jeho rozsah bagatelizovat.

ZDROJ: www.acorus.cz

 

Vložil: slunecni.andilek ¤