| Nic není ztracenoMVDr. Roman Skala |
| Štěnata přicházejí na svět různě. Některá za vydatné matčiny pomoci razantně. Fena pořádně zatlačí a štěně je venku. Několik důkladných olíznutí a nehybné klubíčko se poprvé zalykavě a zhluboka nadechne. Pak se dech zpravidelní a tvoreček se začne kroutit. Ještě několik doteků mateřského jazyka a k hemživým pohybům se přidá kvikot. Štěně loví okolo sebe pootevřenou tlamičkou a hlasitě si stěžuje na neúspěch svého snažení. Fena ho jemně čenichem přistrčí kýženým směrem. Ještě chvíli se ozývají stížnosti, pak náhle zmlknou a nahradí je blažené pomlaskávání. Štěně přisáté k cecíku nakonec usne, sesune se a zdroj mléka mu vypadne z tlamičky. Ale to už se na svět prodral jeho bratříček či sestřička a nastupuje klopotnou cestu ke stejnému cíli. Jindy nejde porod tak hladce. Fena zevluje okolo, tlačí málo nebo vůbec ne, jde se napít či proběhnout a zdaleka se nechová na úrovni zodpovědného aktu. Nezbývá, než ji volat k pořádku, jenže fena sedí v pelíšku a stejně netlačí. I vyvstane nutnost přivolat zvěrolékaře. Ten budoucí matku prohlédne a neshledá–li překážky, fena dostane injekci pro povzbuzení stahů. Porod může zdárně pokračovat. V opačném případě pan doktor svraští čelo a vyřkne verdikt: „Fena musí do ordinace, bude se dělat císařský řez.“ V krátké době se všichni shromáždí na inkriminovaném místě, fena je uspána a pan doktor přikročí k dílu. Na rozdíl od jiných operací nejsou majitelé pejska odesláni do čekárny, ale musejí setrvat. Podle své nátury zpovzdálí přihlížejí nebo se odvrátí a ponuře zírají do kouta či si čtou nápisy na lahvičkách s léky. Čeká je totiž důležitý úkol. Operatér má co dělat s fenou a nesmí se vzdálit. V atypickou dobu nemá v ordinaci jiný personál, a tak majitelé musejí přebírat štěňata, čistit je a rozdýchávat. Takové mokré mládě, před okamžikem vyjmuté z dělohy moc chuti do života neprojevuje. Sotva se slabě pohne a někdy ani to ne. I s prvním nádechem si dává načas. Nemá–li celé snažení přijít nazmar, musejí přítomní rázně zakročit. Štěně putuje na několik vteřin pod proud studené vody. Hlavička zůstane pochopitelně mimo. Potom slabé proplesknutí a důkladné vytření a vysušení suchým ručníkem. Neškodí přitlačit. Zázraky též dělá umělé dýchání z úst do úst, pardon, do tlamičky. Procedura obvykle stačí, aby se štěně nadechlo a v této činnosti přiměřeně pokračovalo. Nechce–li naskočit, není třeba se vzdávat. Stačí štěnětem zamávat, vytřepat z něj plodovou vodu, která natekla do nesprávné dírky, a už se dostaví první dech. Zvěrolékař zašívá dělohu a poslouchá komentář, který nikdy nechybí. „Moje už dýchá.“ „Moje taky. Už se hýbá a hledá okolo. A jaké je krásné! Má bílé pacičky a ocásek! Že si ho necháme?“ Než je zašita břišní stěna, ozývá se po ordinaci kvikot štěňat, jimž je zatím odpíráno mateřské mléko. Ne nadlouho. Než se matka probudí, u cecíků se činí růženec štěňat. Bývají obzvláště hýčkaná, protože jejich páníčci jim vlastnoručně pomohli do života. |
| Autor: | kontakt: |
| MVDr. Roman Skala | Veterinární ordinace Na Hrádku 8 128 00Praha 2 tel.: +420 224923717 |