Příroda versus výchova
Melisse se narodila dvojčata, holčička a chlapec. Holčička jménem Jasmine ležela pod růžovou přikrývkou a chlapec Adam ležel pod modrou. Jasmíne dostala od příbuzných měkké a chlupaté hračky, Adam dostal na hraní malý fotbalový míč a malinký fotbalový dres. Na Jasmine všichni vrkali, žvatlali a šišlali, říkali jí, že je krásná a úžasná. Z postýlky ji však zvedaly a chovaly ji téměř výhradně ženy. Mužští návštěvníci většinou zaměřovali svou pozornost na Adama. Mluvili na něj znatelně víc nahlas, šťouchali ho do bříška, vyhazovali ho do vzduchu a předpovídali mu budoucnost fotbalového hráče.
Tento scénář je každému jistě dobře známý. Vzbuzuje v nás otázku: je toto chování dospělých podmíněno biologicky, nebo je to naučené chování přenášené z generace na generaci? Je ovlivněno přírodou nebo výchovou?
Téměř po celé dvacáté století se psychologové a sociologové domnívali, že většina našeho chování a většina našich přání je ovlivněna a podmíněna faktory společenskými a faktory našeho životního prostředí. Víme, že výchova a péče je naučené chování – adoptivní matky, až už lidské nebo opičí, se o své potomky starají vynikajícím způsobem. Vědci na druhé straně argumentují tím, že velký vliv mají hormony a chemické biologické faktory. Od r.1990 disponuje věda ohromujícím množstvím důkazů, které svědčí o tom, že náš mozek je již ve chvíli našeho narození do značné míry určitým způsobem „naprogramovaný“. Naše chování, názory a priority ještě i dnes „předepisuje“ skutečnost, že muži byli obvykle lovci a ženy pečovatelkami. Významná studie uskutečněná na Harvardské univerzitě ukázala, že k malým holčičkám a chlapcům se nejen chováme jinak, ale že užíváme i jiných slov. Děvčátkům něžně říkáme: „Jsi tak roztomilá,“ „Ty jsi miláček,“ „Jsi krásná malá holčička.“ Ke chlapečkům mluvíme hlasitěji a říkáme: „Ty jsi ale velký kluk!“ „Ty máš ale sílu!“
Skutečnost, že děvčátkům dáváme na hraní panenky a chlapečkům vojáčky a fotbalisty, však nevytvářejí jejich chování; pouze ho zvýrazňuje a posiluje. Studie uskutečněná na Harvardské univerzitě prokázala, že rozdílné chování dospělých k dívkám a chlapcům pouze zdůraznilo již existující rozdíly. Dáte-li kachnu do vody, začne plavat. Podíváte-li se pod hladinu, zjistíte, že má panohách plovací blány. Budete-li se zabývat mozkem kachny, zjistíte, že je od začátku vybaven „programem k plavání“. Ponoření kachny do vody nezpůsobí, že začne plavat; je to jen situace, ve otep se právě nachází.
Výzkumy dokazují, že jsme spíše výsledkem svých biologických daností než obětí společenských stereotypů. Jsme rozdílní, protože naše mozky jsou naprogramovány rozdílným způsobem. V důsledku tohoto rozdílného naprogramování vnímáme svět různým způsobem a různé jsou i naše hodnoty a priority. Nedá se říci, že jsou lepší či horší – jsou prostě různé.