Profil anorektiček a bulimiček; spouštěče a rizikové skupiny

Uvedené poruchy obvykle postihují inteligentní, mladé a atraktivní dívky a ženy mezi 12. – 25. rokem života, i když stoupá počet případů v mladší věkové skupině a není vyloučen ani výskyt u starších žen. Existují údaje o tom, že vzrůstá i míra postižení mezi muži, ačkoli skutečný dopad na mužskou populaci se teprve začíná zkoumat. Většina statistik a ostatních informací se dosud soustřeďovala výlučně na ženy.

PPP se často spustí ve chvíli, kdy postižená osoba čelí těžkému životnímu období: nějaké prudké změně, traumatu či ztrátě. Nejčastěji se PPP vyskytují v pubertě, může je však vyvolat i rozchod rodičů nebo nové manželství jednoho z nich, ale také rodinné problémy, smrt blízké osoby, ztroskotání milostného vztahu, změna školy nebo zaměstnání, mohou být důsledkem sexuálního zneužití, týrání nebo je prostě podnítí nešťastná poznámka kamarádky či dokonce vlastních rodičů ohledně fyzického vzhledu. Takové situace vyvolávají u postižené osoby pocit ztráty kontroly nad realitou, která ji obklopuje, a jedinou formou jejího znovuzískání je kontrola nad vlastním tělem, což znamená přestat jíst a začít hubnout.

Osoby náchylnější k poruchám příjmu potravy mívají i problém s navazováním kontaktů s jinými lidmi a často se cítí osamělé. Buď vystupují stydlivě, nebo jsoukonfliktní, zejména v období adolescence, a mají tendence se uzavírat do sebe. Důležitou charakteristikou je přitom nedostatek asertivity čili problémy s vyjadřováním vlastních potřeb z obavy před hádkou, týráním nebo útokem ze strany ostatních lidí. Tyto osoby se obávají konfliktů a nedorozumění, což způsobuje, že postižení nakonec začnou orientovat svůj hněv či zlobu proti sobě místo toho, aby řešili nedorozumění s jinými lidmi. Bulimičky mají větší sklon k životu plnému společenských aktivit, ale v hloubi duše se cítí osamělé a nepochopené, protože vedou dvojí život. Mají strach z odhalení, neboť předpokládají, že v důsledku toho přestanou být milované či respektované. Proto dělají všechno možné, aby vyšly vstříc každému a svůj problém s jídlem udržely v tajnosti.

Ve společnosti, která úspěch a štěstí připisuje mládí, kráse a štíhlé postavě, se adolescenční dívky věnují boji s vlastním tělem místo toho, aby se snažily odstranit skutečný problém, který podkopal jejich sebeúctu a víru v sama sebe. Drží diety, hladovějí, přehnaně cvičí nebo se nutí zvracet, a to vše jen proto, aby patřily do světa, který jim ve skutečnosti připadá nepřátelský.

Je třeba si ale uvědomit velké nebezpečí, jež představují diety s prvky hladovění. Postižené při nich podstupují fyzickou a psychickou újmu, což nakonec vyústí v nadměrné přejídání se, které není snadné zastavit. Je to zároveň důvod, proč se anorexie transformuje v bulimii v období, kdy pacientka už dál nemá sílu hladovět.

Ženy trpící anorexií byly často příkladnými děvčátky: se vzorným chováním, učenlivé, pro rodiče bezproblémové. Snaží se, aby je okolí přijímalo, avšak ony samy se cítí být nedokonalé. Mají velkou potřebu vynikat, odlišovat se a dosáhnout uznání svých kvalit. Snaží se vyniknout pro svoji extrémní štíhlost, kterou si však na druhé straně vůbec nepřipouštějí.

Osoby s rozvíjející se anorexií mají strach ze změn a z nových situací, protože pociťují ztrátu kontroly. Mají problém připustit si to, ale zároveň se obávají dospět a převzít odpovědnost či přijmout výzvu. Některé nemají v pubertě žádný normální společenský život a hledají útočiště u rodiny, přestože doma pociťují nedostatek vzájemné komunikace. Diety a zabývání se vlastní hmotností používají jako únik nebo řešení svých pubertálních potřeb či tělesných a sexuálních změn, které se začínají v tomto období projevovat.

Osoby trpící bulimií mívají i problémy s úzkostí a depresí a těžko kontrolují své impulzivní choutky a nutkání. Mnohé z nich kradou v obchodech, vedou promiskuitní život, dostávají záchvaty nakupování či nadmíru holdují alkoholu nebo drogám apod. Na druhé straně to mohou být rebelanti, zdůrazňující svoji nezávislost,i když žijí s rodiči. Jen těžko důvěřují jiným lidem a vedou dvojí život. Pokud se někomu svěří, vztah k této osobě založí na svém bulimickém chování a vstupují tak do spirály lží, přejídání se, depresí a pocitů viny. Často například před partnerem svůj problém tají, ale sotva se jejich druh o něm dozví, začne o vztahu rozhodovat bulimie.

Když nelze zevšeobecňovat, přece však sportovcům, tanečníkům, modelkám, gymnastům a hercům hrozí větší nebezpečí postižení PPP – prostě proto, že jejich profese si vyžaduje štíhlé tělo. Ohroženými skupinami jsou i homosexuálové a děti osob, které v minulosti trpěly PPP. Dívka, která vyrůstá s matkou, jež se den co den váží, která má neustále výhrady k vlastní postavě a bez přestání drží dietu, se těžko naučí akceptovat své tělo a nakonec skončí s PPP. Úloha rodičů, hlavně v prevenci, je nezastupitelná.

U vysokého procenta postižených se předpokládá předcházející špatné zacházení nebo sexuální zneužívání, třebaže nejnovější studie hovoří o tom, že tyto ženy nejsou PPP ohroženy ve větší míře než ostatní. Přesto oběti fyzické či sexuální agresivity často končí v osidlech bulimie nebo anorexie, protože nevědí, jak zvládat emoce či vzpomínky na prožitá příkoří; snaží se jim uniknout tím, že samy sebe trestají přejídáním nebo hladověním, ale zároveň se obviňují z toho, co se jim přihodilo. V každém případě je v zájmu života postižené osoby odhalit, čeho se usiluje dosáhnout nebo čemu se vyhýbá prostřednictvím svého iracionálního chování. Následně ji lze přesvědčit, že předmětný problém se dá zvládnout, aniž by ohrožovala své zdraví.

Zdroj: Strach z jídla, Lorraine C. Ladishová