Stejný druh, jiné světy
Muži a ženy jsou odlišné bytosti. Ne lepší anebo horší – prostě jiné. Jediná věc, kterou mají společnou, je fakt, že náležejí ke stejnému živočišnému druhu. Žijí však v jiných světech, vyznávají jiné hodnoty a v důsledku toho stanovují jiná pravidla. Všichni to vědí, ale jen velmi málo lidí, zejména mužů, je ochotno něco takového připustit.
Sledujme důkazy. V zemích západního světa končí rozvodem každé druhé manželství a i ty nejvážnější vztahy se hroutí dříve, než se stanou dlouhodobými. Muži i ženy všech kultur, barev pleti i vyznání obviňují z rozvodů a rozchodů partnerčiny (partnerovy) názory, chování, postoje a myšlenky.
Některé rozdíly jsou očividné
Jde-li muž na toaletu, jde tam obvykle za jedním a jediným účelem. Ženy používají toaletu rovněž jako místo odpočinku, konverzace, případně i terapie. Neznámé ženy, které se potkají na toaletě, z ní mohou vyjít jako nejlepší přítelkyně a celoživotní kamarádky. Všichni bychom ovšem okamžitě pojali jistá podezření, kdybychom zaslechli, jak nějaký muž říká: „Hej, Franku, jdu na toaletu – jdeš se mnou?“
Muži se chápou dálkového ovládání televize a přepínají programy; ženy se zase klidně dívají i na reklamy. Jsou-li muži ve stresové situaci, pijí alkohol a útočí na cizí státy; ženy jedí čokoládu a nakupují.
Ženy kritizují muže, protože jsou necitliví, nepozorní, neposlouchají, nejsou vřelí a soucítiví, nemluví, nedávají dostatečně najevo svou lásku, nezáleží jim tolik na vztazích, spíše než o milování stojí o sex a nechávají zvednuté sedátko na toaletě.
Muži kritizují ženy, protože špatně řídí auto, nevyznají se v silničních ukazatelích, převracejí mapu vzhůru nohama, mají špatný orientační smysl, mluví příliš dlouho, aniž by se dostaly k jádru věci, neprovokují je dostatečně často k sexu a nechávají spuštěné sedátko na toaletě.
Muži nikdy nemohou najít své věci, ale sbírku cédeček mají uspořádanou podle abecedy. Ženy vždycky najdou zapomenuté klíče od auta, ale jen zřídkakdy nejkratší cestu k cíli. Muži se o sobě domnívají, že z obou pohlaví jsou tím rozumnějším. Ženy však vědí, že tím rozumnějším pohlavím jsou právě ženy.
Muži se diví, když žena vejde do místnosti plné lidí a okamžitě komentuje každého přítomného. Ženy nemohou uvěřit, že muži jsou opravdu tak nevšímaví. Muži nechápou, že žena nevidí červené světýlko na palubní desce auta signalizující, že dochází olej, ale všimne si, že v temném zákoutí vzdáleném padesát metrů leží špinavá ponožka. Ženy přivádí k šílenství muž, který spolehlivě s pomocí zpětného zrcátka zaparkuje auto na minimálním prostoru, ale v ledničce nemůže najít máslo.
Pokud žena řídí auto a zabloudí, zastaví a zeptá se na cestu. Pro muže by to bylo ponižující. Muž bude hodiny a hodiny jezdit kolem dokola a říkat věci jako: „Objevil jsem novou cestu,“ anebo „Tuhle benzínovou stanici poznávám!“
Specializace podle typu práce
Muži a ženy se vyvíjeli rozdílně z nutnosti. Muži lovili, ženy sbíraly. Muži ochraňovali, ženy živily.V důsledku této pracovní specializace se jejich tělo i mozek začaly vyvíjet zcela odlišně.
Tělesná schránka se měnila v souladu s požadavky, jež na ni byly kladeny. Totéž platí o mozku. Mužská postava se postupně stávala vyšší a mohutnější než postava většiny žen. Jejich mozek se vyvíjel tak, aby mohli co nejlépe plnit své poslání. Ženy byly většinou spokojeny s tím, že mužům poskytují útočiště po lovu a hlídají v jeskyni oheň. Jejich mozek se rovněž vyvíjel tak, aby pomáhal naplnit toto životní poslání.
Struktura mozku mužů a žen se tedy v průběhu milionů let vyvíjela odlišně. V současné době víme, že příslušníci obou pohlaví zpracovávají informace různým způsobem. Muži i ženy jinak uvažují, věří v odlišné věci, jinak vnímají, mají jiné priority a způsoby chování.
Předstírat, že tomu tak není, znamená říkat si po celý život o bolavé srdce, chaos a ztrátu iluzí.
Tvrzení o stereotypu
Na sklonku 80. let vědci provedli značné množství výzkumů zaměřených na rozdíl mezi příslušníky obou pohlaví a na způsob fungování mužského a ženského mozku. Vůbec poprvé jsme díky moderní počítačové technice mohli důkladně prozkoumat, jak pracuje „živý“ mozek. Tento pohled do rozlehlých končin lidské mysli nám umožnil formulovat mnohé odpovědi na otázky týkající se rozdílů mezi muži a ženami. Téměř po celé 20. století byla tato rozdílnost vysvětlována odlišnými sociálními podmínkami:
Tím, kým jsme, jsme díky postoji svých rodičů a učitelů, kteří zase svým chováním odráželi postoje svého okolí. Děvčátka se oblékají do růžového a hrají si s panenkami; chlapci mají modré oblečení, hrají si s vojáčky a dostávají fotbalové dresy. S holčičkami se dospělí mazlí a chovají je; kluci dostávají herdu do zad a nesmí se rozplakat. Až donedávna se mělo za to, že dítě se narodí s myslí čistou jako nepopsaný list papíru, který posléze popisují jeho blízcí. Biologie nám však poskytla důkazy svědčící o opaku. Přesvědčují nás, že za naše postoje, reakce, přání a chování vůbec mohou hormony a naprogramování mozku. Znamená to, že i kdyby chlapci a dívky vyrůstali na opuštěném ostrově, bez rodičů a jejich výchovy a bez organizované společnosti, dívky by se spřátelily, vzájemně by se dotýkaly a hrály by si s panenkami, kdežto chlapci by spolu fyzicky i mentálně soutěžili a vytvářeli by si skupinky s jasnou hierarchií.