Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí,až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí,kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něcozvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době,která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl takkrásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenžměl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat,najdeš mě vedle".Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínulip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce muchvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti apozorovala jsem ho.Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil,ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsemblíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal,kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snadhezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někdena koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí apadají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si sněkým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, žeslova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí.Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já munerozuměla.Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi miodešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem.Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku.Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli sezastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velicesmutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?"promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a vtom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý.Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle.,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávětsvůj příběh.,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznalijsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni,abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mijako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pakjsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kdejsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půlroce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jenjednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsmebyli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme seod sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."Když mi Martin otom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy,brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinýmisvědky naší rozmluvy.Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsemještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády nachatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve voděmilovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstalisami.Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem bylnejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomalovalvěty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutnýden... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že sivyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kdenikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten dennádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsemšťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat naples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.Kdyžzábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme sepolíbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát.Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnoudívku, která si přeje, abych tam přijel.Celou dobu jsem utíkal, aninevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na měutrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. Vjejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechcese mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichýmhlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro měudělali, vám dekuju".Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžcenesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones miněkdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat.Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě."Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a jejítáta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mitéct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malounaději.Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo anastával nový den, ale mě bylo moc divně.Zemřela brzy ráno na vnitřníkrvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli.Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsemvěřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím,neobejmu...Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se naškolu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem bylispolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál ujejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jelase mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.A těď užrok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kýmmluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si alevšechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnouholkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."S těmito slovy sese mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechcese mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!Ještě několikrát jsem se sním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsmepřátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolumohli žít.Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kyticikopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni muříkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to proněho vysvobození.Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který jeprotkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držímkopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím apovídám si s nimi - jsou tu se mnou...