"byl mi nahlášen lelek, jsem pevně rozhodnuta ho polapit a napravit jeho zlou podstatu..."

Znáte ho. Jako Jeníček loupal perník, on vám taky krade, podle, vtíravě a zákeřně.
Trávíte s ním víkendová rána, někdy poledne a večery, kdy s postpubertální depresí chodíváte domů. Máte ho rádi, namlouvá vám, že je vám s ním dobře. Zatím stárnete, vráska nad pravým obočím se usazuje jistěji a jistěji ve vašem oblličeji, a všechen ten čas si hltavě požírá lelek.

Já jednoho takového potkala. Ležím, koukám do stropu, vidím to, co vidět chci. Není to prasklá malba ani zákeřný komár. Nevidím ho, ani jeho pošetilou grimasu. Stejně jako lelek krade, vtírá se vám. Má akorát tu slušnost nehrát si na někoho milého. Já zatím lítám tam, kde nikdo jiný lítat nemůže, naivně sním a nezavírám oči. Sním. V tu chvíli přišlo velé "lek" a za ním lelek. Chvíli koukám, čekám jak začne. Líbí se mi. Myslí se mi rozlývá pohoda, tělem krásné pohodlné nic a čas si plyne jak se mu zachce. Tik tak. Vteřina číslo jedna, jakoby ani nebyla. DVojka, jóó ta se táhla. Pak tři..čtyři a pět šest. Říkám vteřin? hodina je fuč. A já, ruku v ruce, sním s Lelkem a otevřenýma očima. Přichází stud. Hodina. Mohla jsem, žít. Lelek mi ji vzal. Teď je pryč, spolu s MOJÍ hodinou života a já jsem tu sama, o hodinu starší, s o 60minut starší vráskou na čele.....