ťik tak... písmenko ť vypadá legračně. Směju se mu. Nepokrytě.

čas, fouká mi do tváře a já ho nevidím, proplouvám a nesahám si na něj. ťik tak.

Na čele mám velikou vrásku, v ruce hůl a na zádech břemeno nejednoho zklamání. Vidím jen dopředu, vidím velké nic. Otáčím hlavu. Jde to těžko. Děti, mlžné vzpomínky. Černý cilindr, známá tvář, velký nos a smích, který dobře znám - přítel, kterého ještě neznám..... Co to. Pche... jé! Moucha:-). Co že to bylo předtím? Nic? paráda, teď jen, kde mám protézu..

Ťik...

-tak. Neúprosné hodiny posouvají svou ručičku dál. Blíž. Jdou si kam chtějí..

ťik tak..

Na čele nemám vrásku, nechala jsem ji o 3 kroky a 2 minuty před sebou.

ťuk. Hůl mi spadla z ruky a svět se mi stává před očima barevnější. Stojím rovně.

Vidím dál a chci chytit to nic, tu mouchu  a stejně mne přehlušuje ťik-tak, neslyším se, couvám a nemůžu dopředu.

ťik tak..

chci se postavit na nohy, stojím, mám naivní pohled na svět a spolkla jsem mouchu. Je mi 5, vítr nefouká, hodiny zase jen tiše odtikávají tak jak mají.

Udělala jsem krok dopředu, zase to jde. Zpět se nekoukám, nic nevidím. Koukám se dopředu a kreslím si. Stavím puzzle a črtám si hezký život. Povídám si se svým tichým kamarádem, jednou jsem ho už potkala.. kde? Všichni mu říkají imaginární přítel, bláhoví dospěláci. Známe se. Jen vědět kde jsme se předtím potkali.

Ťik-tak, hodiny mě nezajímají, a koukám se na máminu vrásku na čele, slovo jako osud neznám. Prý se potkáme až půjdu pozadu, až budou divně odtikávat hodiny a já si vzpomenu na tudle chvíli..