Sedím v křesle, koukám se před sebe. Realita je tak suchá a snadno hmatatelná. Vidím nábytek, televizi, je mi docela reálná zima. Já vlatně miluju zimu. Miluju sníh, na který sáhnu a on mě studí. Miluju pocit bezpečí, když je venku sníh a já sedím doma a je mi teplo. V ruce mám hrnek, má naťuknuté ucho a popraskanou glazuru, nikdo si nedovede představit, jak velikou cenu ale má.. a realita se vzdaluje.. koukám se na reálné věci, vidím v nich nereálné hodnoty, vzbuzují ve mne vzpomínky a pocity, které nikdo jiný než já nevidí...

..srk, zvuk klepnutí keramiky o stůl. balím se do deky a dál koukám na televizi.

"........."

Jdu městem. Venku je tma, moje dobře známá ulice je plná duchů. Plná mých vzpomínek, které se mi vynořují a zase mizí. Duchové v mojí hlavě. Jdu, krok za krokem se ozývá křupnutí boty a písku. Je zima. Po sněhu ani památky, ani památky po jiném živlu nebo životu. Zezadu na mne sáhla úukost. Stará paní s mladýma očima. Zrychluju krok, pouliční lampy svítí a já jdu od kuželu ke kuželu a pomalu opouštím srdce města. Jdu dál. tma mne obklopila, cítím, že samota je kousíček. Míjím ji. Dívka se sacharinovým úsměvem, sladkým výrazem a starýma, ošklivýma rukama. Nahou v té zimě ji bez.. soucitu..opouštím. Necítím nic. Necítím, že nadosah mi stojí přátelé, teplo, krásně reálné a hmatatelné věci. Vidím jen své duchy, které tak ráda a často ukládám do staré truhly hluboko uvnitř a jen nerada je pouštím ven. Vidím jen samotu a ostatní groteskní postavy, které potkávám na každém rohu. Necítím, že duchové kolem mne mě chrání. Do tmy, děsu a samoty mnou najednou projede strach, krásný mladý muž. Má v ruce cilindr a hůlku a nastupuje do krásné bugatky. Za zvuku gramofonu odjíždí. Vím, že mne nesveze, že mi nepomůže se vrátit zpět domů a chci před ním utéct. Další duch. Uklidňující křupaní bot o dlažbu se mění v nechutné mlaskání, jdu podél řeky. Na druhém břehu vidím svou truhlu. Bezcitně jsem šlápla na pokoru. Brodím se řekou, je mi zima a pláču. Todle já ale nedělám. Neotevírám truhly, nepláču ze strachu před duchy. vytahuju kartičky s nápisy. Bazén, mýval, mnich, lampa, Míca a dva dobří duchové. Úzkost mne nutí, abych je zahodila, na hromadu plnou lidí, kteří mým životem jen prošli a nic mu nedali, lidí, které denně potkávám a kromě sladkých neupřímných slov, která se vyhnou mojí duši, jim sama nic nedám a ani nevezmu. Jsou to lidé, věci a vzpomínky bez významu, přestože v koutku duše vím, že i nic tvoří něco. Odhazuju první kartu..druhou,třetí..sedmou. Jsou pryč stejně jako zbytek truhly. Zahodila jsem všechno. Čekám a nic. Kruh děsivých postav kolem mne stojí a nepřichází nikdo nový, nikdo, kdo mne chytne za ruku a řekne mi, že jsem udělala správně. A pak, pocit absolutního bezvýznamu, prázdnoty. Strach mě s úsměvem vede do řeky, začínám v něm vidět naději, na dně řeky....

Venku je zima a pateticky nezačal popadávat sníh. Mám před sebou malinkou nitku. Nadechuji se pod vodou, a nitka se přetrhává. Kruh duchů zmizel...

"......."

Měla jsem sen, dívám se kolem, na truhle leží dva spokojení kocouři a máma si, chudák, myslí, že sem byla celou dobu tady s ní. Že jsem celou dobu pila čaj a žila ve hmatatelné realitě. Jdu do pokoje, uvědomím si sílu nejlepšího přítele a velikost jeho nosu, lásky, které můžu dát tisíc podob a stejně zůstane čistá.. člověka co mi stojí po boku už dlouho i přes jeho blonďatost. A sílu lidí, kteří mi do života vstoupili a já je z něj nebudu už chtít pustit. Kruh duchů mi neublíží.

Jdu si sednout do křesla, přemýšlet a nechat lidi okolo si myslet, že můj svět končí s hranicemi reálného světa.

..tečka..