S pokorou si nesypu popel na hlavu, s pokorou klopím oči a cítím ji v sobě...

Takhle jsem se narodila, matka mě s pokorou milovala od prvního zajiskření, otec si s pokorou řekl, vždyť i tak ošklivá je krásná... a s pokorou jsme žili..

Takhle jsem rostla, dělala špatné i dobré skutky, pokorně jsem se vzpupným obličejem poslouchala, co mi máma říká.. a takhle jsem si žila...

Jeidnkrát jsem dostala na prdel. Jen jednou se moje pokora změnila v pocit ukřivděnosti. Co jeden pleskanec udělá:-D.. a já si dál s pokorou žiju..

Dospívám, s pokorou cítím, že věci kolem mne nejsou samozřejmostí, ale tvoří je cítící lidé, ne kovová dogmata plná elektronek a drátů.. a já s pokorou příjmám své dobré i šoatné já...

Našla jsem příručku kterak býti dokonalým. Nelíbila se mi. S pokorou , ale bez úcty jsem ji zahodila. Jsou věcy, které mi nikdo nemusí říkat, že dělá, potřebuju vědět, že ponožky mají mít stejnou barvu a že lžička je zgruntu nebezpečná zbraň. Potřebuju ale cítit, ne vědět či mentorovat, že pokora je to, co mi dává moc kritizovat, moc příjmat a moc dělat věcy krásnými.

Tak si tu sedím, s pokorou klopím oči a říkám si, mám to štěstí, že nejsem dokonalá (o)tvor plný drátů...