Umřeme, jsem průkopnice. přechyluju slova, vím co každý jiný a ani o ťuk více, jsem prostě paní průkopnice..
Nejsem poetická ani na poezii zatížená duše. Jen se mi stávají nehody.
Ego, lítá mi kolem ucha. Plác ho. A teď jinak..

Kdy zažijeme poslední překvapení? ve chvíli "bum". Nenazvu to smrtí, bum zní jako zlom ne jako konec. Odkládám čapku s nápisem iracionálnost a víra. Přijde "bum", a pak nic. Naše nic ale teprve začíná. Je za námi poslední leč, přišla rakev. Racionalita tlení mi připadá jako spadající do čapky, která visí kosek ode mne. Lidi pár metrů nad námi zažívají první a posldní leč a bum, orgasmus či herecké vykony tvoří a ničí vztahy, techniky pohřbívní se zdokonalují a zase se vrací zpátky. A nakonec je z nás nic. Svět zestárnul, a věta v prach se obrátíš se naplnila. Světlo, překvapení a pes hrabající v zemi zelené louky. Ptačí hovno:-), taky překvápko......Je to tady, roste strom, plný olova, to za našich dob nebylo. olovo. to já ne, moje středověké nic už tak tíživé věci nemá. Roste ze mě strom:-), jabloň, moje nic se za stovky let změnilo ve strom. A pak že SMRTÍ něco končí.

..končím, jdu si důkladně umýt hrušku...