Tak to nové extra větrání na zadní straně mé svěrací kazajky bohužel nebylo zas tak dobré jak jsem si myslel. Což mi připomíná, že momentálně musím psát ve stoje. Ono to je popravdě vlastně stejně mnohem lepší, protože naši dozorci mají opravdu vyvedený ( alespoň pro ně ) smysl pro černý humor. Vždycky náhodně, v době kdy to nejméně čekáme, připojí na tu krásnou kovovou židli co máme u počítače 220V. Pak se smějí, když se šokem, který jste utrpěli válíte na podlaze schoulený do klubíčka a ještě do vás kopou. Takhle když to jako dělají ostatním, tak je to i docela vtipné, ale když se to stane i vám, tak už moc ne. Naposledy jsem po takovém to vtípku skončil na dva měsíce na lůžku. Člověk si tam tak říká, alespoň tady od nich bude pokoj. Ale to ty rošťáky neznáte tak, jako jsem je poznal já. Například asi po dvou týdnech, co jsem tam ležel, jsem měl poprvé dostat něco jiného, než suchary. Konec diety. K obědu bylo výborné kuřátko s knedlíčkem a červeným zelím. No z kuřátka jsem sice dostal pouze kostičku, jelikož dozorcům prý nestačili jejich porce, ale i tak na ní zbylo něco málo na obírání. Co jsem ale netušil, že ti kulišáci nenápadně do toho červeného zelí přimíchali pár chilli papriček a že do hrníčku, kde obvykle bývá čaj mi přilili opravdu velkou část octa. Neudělalo mi to popravdě jakožto první jídlo po 14 dnech moc dobře a tak další velký výbuch smíchu od jejich osoby nastal v době, kdy mi vyplachovali žaludek, dostal jsem dvojitý klystýr a dalších 14-dní jsem byl na dietní stravě. A protože jsem byl umístěný na samotce ( mezi normální pacienty nás nepouštějí) tak si nenechali ujít ani tu čest navštívit mě každý večer. To mi vždycky přehodili pytel přes hlavu a hráli se mnou hru : Hádej, který z nás tě praštil obuškem. Opět mi tato hra nepřišla moc zábavná, ale asi to bude mnou, protože všichni ostatní se evidentně velice dobře bavili. Ale nechme toho vyprávění o hrách, které pro nás laskavě zdejší zaměstnanci připravují. Toho už máte dost určitě od minule. Slíbil jsem vám, že konečně prozradím, za co že jsem se to sem dostal. Pamatuji si to, jako kdyby to bylo dneska, ačkoliv mám kolikrát problém pamatovat si i to, co bylo včera. Inu každou neděli jsme celá rodina pravidelně chodili do kostela. Ano mí rodiče byli silně věřící a já jak si nějak neměl na výběr. I když vlastně měl. Vždycky mi říkali, že buďto půjdu s nimi do kostela a nebo zůstanu až do příští neděle zavřený v kleci ve sklepě bez jídla v vody. To víte, že na poprvé jsem si vybral raději druhou možnost, ale to jsem bohužel nevěděl, jak náročné to bude. Nehledě na to, že součást trestu ( která ale v původních pravidlech mě předložených nebyla), byli i různé druhy mučení. Pálení cigaretami, intenzivní několikahodinové kopání do rozkroku, či strkání různých předmětů abnormálních velikostí do anální části mého těla. Po této zkušenosti jsem se vlastně do kostela i docela těšil. Dokonce jsem si budík na ten den raději nařídil už na čtyři hodiny ráno, abych to náhodu nezaspal a od šesti už jsem stál před kostelem, i když mše začínala až o šest hodin později. Později jsem si nechal i na obě půlky vytetovat I love Jesus, ale za to jsem byl opět ( ačkoliv nevím proč ) potrestaný. Možná, že to taky zapříčinil fakt, že jsem tam pod tím měl ještě napsáno tudy za bohem do nebe a šipky ukazující tam odkud vychází zbytky potravy, které naše tělo nepotřebuje. Néééééééé....prášky ne, proč já to ještě musím dopsat, prosím, prosím. Au, Au, Au..tak jo prášek jo, já chci dva..radši..a nebo néé radši tři..au, au, au...dobře stačí jeden. Ehm tak já už musím...au...vždyť už nepíšu..au, no dobře už jdu ty kreténe..au, au, au, au, au, au, au, au, au, au, au ( tento text byl dále vymazaný administrátorem kvůli spamu)...pokračování příště