Byla dívka.
Hleděla ti do tváře, ale tys na její slova nereagoval.
Kapka slzy se dotkla země.
Rvalo ti to srdce.
Přesto ses otočil a odešel.
Pryč.
Do neznáma.
Nevrátil ses!
Nevrátil ses!
Proč?

Nebyla překrásná, ale měla srdce.
Chovala se hloupě přesto nevztáhla ruce.
Chtěla ho milovat, chtěla s ním být.
Za kopcem na zámku překrásně žít.
V nejkrásnějších snech chtěla o tobě snít,
měla upřímné oči, přesto mu lhala.
Zapřela svou lásku, hrob si vykopala.
Věděl že ho miluje, proto šel za ní.
Nečekala že to řekne myslela si že ho zraní.
Prožili překrásnou noc oni dva spolu,
na druhý den ráno, spadli spolu dolu.
LÁSKA na pohled a první dotek.
Hráli krásný divadlo se sadou nových loutek.
Ale každá pohádka má zápornou postavu.
Kulisu. Stín.
Proč si neměl odvahu?

Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.
Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.

Čarodějka s proutkem, usmívá se koutkem.
Zahnala ji do kouta. Pomluvou ji připoutá.
Bez jeho srdce, obavy, strachu.
Slza teče po tváři, usedá v prachu.
Princezna beze jména ustýlá si na hrachu.
Dotkla se spásy, nevinného květu.
Usíná jako Růženka do tmy volá větu
"Vrať se ke mně…"
Protože tě miluju, všeho toho lituju.
Každýho slova, každýho dotyku.
Každýho polibku, každýho okamžiku,
každýho pohlazení, mezi námi zjevení.
Místo lásky osamění, myslíš že už cesta není.
Prochází se zahradou a ve snu čeká v probuzení.
Se zlatou hvězdou prochází se bálem.
Mezi princi hledá tebe budeš jejím králem.

Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.
Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.


Sedí ve své komnatě, pozoruje hvězdy.
Všimla si knihy která ležela na zdi.
Vázač nebyl zručný, aby kniha byla pevná.
Vypadla z ní stránka, ale byla jenom jedna.
Když četla řádky, jako by to znala.
O kom se lásko tahle kniha psala.
Na té jedné byla závěrečná slova.
Snažíš se domyslet verš, dokola a znova.

Neznala konec, čeká na ten vlastní,
je to na tobě lásko jestli budeme šťastní(štastní, štastní, budeme šťastní)
Mezi prvními řádky stálo:
Nebyla překrásná, ale měla srdce.
Chovala se hloupě přesto nevztáhla ruce.
Chtěla tě milovat, chtěla tě mít.
V nejkrásnějších snech chtěla o tobě snít.

Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.
Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.
Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.
Zázraky se nedějí, proto radši brečím.
Nedávej mi naději, na polštáři v koutě klečím.

Byla to pohádka.
Pohádka.
Protože jenom pohádky mívají dobrý konec.           

in the wake of your smile.
I get a notion from the look
in your eyes, yea.
You've built a love
but that love falls apart.
Your little piece of heaven
turns too dark.

Listen to your heart
when he's calling for you.
Listen to your heart
there's nothing else you can do.
I don't know where you're going
and I don't know why,
listen to your heart
before you tell him goodbye.

Víš je nějaký důvod co znám,
poznáš to při pohledu do očí,
Když se na mě podíváš,
Ustelme si láskou,
ale ta se rozpadla.
Tvůj malý kus nebe
a štěstí se ti propadá.
Nikdy si říkáš jestli ten boj stojí za to,
vzácné chvíle se ztratily,
v odlivu jo.
Jsou zametety a nic není jak vypadá
pocit že patří do tvých snů se ti právě zdá.
Udělal si vše,
ale k ničemu to nevedlo,
Snažil ses moc jenom sílu ti to vzalo.
Je těžké se smířit se vším,
co kdy skončilo,
je težké zapomenout na to.
Odešel si,
ale v srdci na ní nezapomněl
milovals ji,
ale ona řekla konec.
Definitivně pohřbila, ukončila vše,
co bylo možný za všim ti řekla sbohem.

Listen to your heart
when he's calling for you.
Listen to your heart
there's nothing else you can do.
I don't know where you're going
and I don't know why,
listen to your heart
before you tell him goodbye.

Sleduju svý ruce jako kroniku svých příběhů,
jak rozervaný srdce které vylévá krev do sněhu.
Usíná pro něhu a touží pro ni spát,
a proto ručí otázka: Proč mě nemáš ráda?
Promiň promiň promiň promiň,
omlouvám se pořád znova,
promiň promiň promiň promiň,
začínám se adaptovat,
promiň promiň,
už to chápu, další cesty objevuju.
Ještě jednou omlouvám se,
i za to že existuju.
Udělal jsem spoustu chyb
a spoustu taky dělám dál,
přesto jsem vděčný,
za ty chvíle kdy jsem padal.
Zacelilo mi to šrámy,
které kdysi řvaly rzí
dalo mi to hodně prošel jsem si kolizí.
Ryzí zlato ve tmě mizí,
aby zítra přišlo cizí,
a tak stojím tady
a utápím se ve vizích.
Láska jako svíčka hoří
nezůstaneš stát
a já se sebe ptám: Jestli můžu milovat?

Listen to your heart
when he's calling for you.
Listen to your heart
there's nothing else you can do.
I don't know where you're going
and I don't know why,
listen to your heart
before you tell him goodbye.

                                                                 Emotivní Lyrika

Největší,největší,největší,největší trest pro mě, je někde být sám.
Nenávidím to, bojím se a přísahám.
Teď mi došly síly a pomalu ztrácím dech.
Nechci brouzdat uličkama, hledat sebe ve stínech.
Zas ty trapné slova, utrpení nostalgie
se slzama v očích tak proč pořád mlčíš.
Nostalgické vzpomínky teď je mi jich líto.
Sakra vzpomněl jsem si na minulé léto.
Nemusíš mi psát že se ti to nelíbí ,
nenutím tě k ničemu vždyť jsme jenom lidi.
Tohle to je realita, nevěř magické hůlce.
Azurové nebe a jantarové slunce.
Černo-šedé ticho ti kazí radost z barev,
bere ti sílu hlasu tak neřvy jako lev.
Nepotřebuju ani slyšet že jsem rádoby hoper.
Já vím že jsem nic a ty jsi ve všem super.


Vidím tvůj stín a ty utíkáš sním. Všechno je to příběh kterému já užnevěřím. Vidím tvoje ruce jak se chcou dotknout mých, slyším dětskýsmích, splním co ti vidím na očích. Ničím tvoji teorii, píšu tisymfonii. Plním svoji roli, připraven na cokoli. Oddat se poezii,vesvětě v kterém žiju Abych zjistil, že stále pochybuju.

Miliony reklam a statisíce bilbordů. X-té řady seriálů, tuny pracíchprášků. Musím se tomu smát. Tak nechej vítr vát. Protažený stín a jánechci jít s ním. Pravdy čimdál míň. Osobnost není pevnost proč se jísnažíš dobít. Vždyť na dešti není zrovna dobrý pobyt. Já sem šťastnězamilovaný, tak mě nechte být.

                                                    Pojď si pro mě
Bylo to jak luk a potom stratil víru,
možná už neměl sílu,
nebo ten správnej přístup
a někdy to fakt není lehký
už to nechtěl řešit
furt ty samí kecy každodení stereotyp
škola pak spát
pak vstávat potom škola
a přestával to zvládat
každej den se pořát vopakovat,
když votvíral oči věděl že to bude stejný
a otázkou je proč žít
prosím už mě nechte být
vážně neměl sílu chtěl být svůj lidi ho nebrali tichem ho trestalichtěl aby přestali chtěl je jen zastavit žít jako kdysi smazat jejichxichty všechno už má v píči

Běž no tak běž zastav čas smažeme hranice poslechni ten hlas no tak běžno tak zabi se no tak běž no tak běž už není světlo jenom tma už není oco hrát no tak nepřestávej utíkat , běž no tak běž já miluju hry s ohněm
život je jen pojem no tak dělej pojď si pro mě

Nejdřív kreditka pak žiletka pak žiletka pak krev a už není co ztratitbejby pojedu až do konce a poslední track krví poslední text škrábě vcizím jazyce na zdi svého pokoje a všechnu zlobu nenávist pokoušel sevysvětlit asi vážně stratil cit vy nemůžete pochopit a vim
že bylo pozdě v noci fakt netušim kolik hodin, nebral si mi telefony rozhodl sem se dopsat story vypnout mobil
běželi listím zastavil se na dálnici promin já se loučím já už nikdynechci cítit flash back letím volný pád realita verzus hra refrektorymonster trak pověs jak se umírá


Běž no tak běž zastav čas smažeme hranice poslechni ten hlas no tak běžno tak zabíj se no tak běž no tak běž už není světlo jenom tma už nenío co hrát no tak nepřestávej utíkat , běž no tak běž já miluju hry sohněm
život je jen pojem no tak dělej pojd si pro mě

já sem Jayk3M pokud si to doposloucháš až sem tk mužu bejt hrdej na tokým sem džejkaem chápeš žádnej blbej internet ani heandfe temata takjako ostaní rozumíš já a moji přátelé, moje rodina je mi jedno koliklidí si stáhne ten tejp když aspon jeden track donutí mé práteleuvažovat a já vím že jo youtube ,bandzone, líbim se ti dvěstěpadesáttisís lidí o mě ví tohle nejsou keci kámo truskul , jde mi o lidi kteréznám a kterým chci pomoc chápeš dropin čůráku najdi si statistikyidiote hej preparáku tet mužete začít kritizovat ... jestli sitroufnete..

Proklínám nahotu a náhodu,
Nalepím do nástěnného nápisu
A na zdi hnu konečkem prstu
A za ním nůž co zasmušile pozvednu
A zabiju tebe má lásko, zabiju tebe.

Bim bam!

Bojím se, bojím, to ty hodiny ve tmě,
Nebo ten úděl znaveného šlechtice,
Nebo mé štěstí, které spadlo ze střechy
A hledá oblek se kterým snad vypadá jak hárlekín
A hledá oblek,nezná cit,
Ski co můžeš přeskočit a nebo zkusit pochopit,
Že život jde i jinak žít,
Přečetl jsem špatný vtip, komedie,
Fraška,společnost, zastav, realita, zákaz.

To žluté slunce mi do bytu bude svítit pořád,
Nahota už dávno nesálá a s náma navrátit se zkus,konzervativizmus
A další černá plus, snad ještě orgasmus,
Urazil si velký kus, je na čase ti sehnat vůz,
Mám strach, že poslepu bys nemusel najít cestu.

Bim Bam!

Bojím se bojím, snad o tebe a o tvůj zrak,
Nad tebou je černý pták, co nezná cíl a krákorá,
Nad tebou je kalendář, co počítá, že musíš vstát
A v jeho listech můj diář jehož tajemství umírá
A nade mnou je déšť a slyšíš jeho hlas,
V jeho náručí usínáš, když se nikdo nedívá,
Nad tebou jsem já, jenom já, jako matný diamant,
Jenom jsem si hrál, já už pádím, pápá

                                                            

Petr

Jednou v zimě mě parta vytáhla na naši oblíbenou chatu. Pokaždé se nás tam sejde tak patnáct, ale dnes tam byl ještě jeden človíček, kterého jsem jetšě nikdy neviděla. Když mi ho kamarád představoval, byla jsem malinko mimo. Byl to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy viděla! Byl vysoký, nádherně snědý a byl roztomile miloučký. Měl smaragdově zelené oči, hnědé vlasy a jeho krásnou tvář zdokonaloval úsměv, který mizel jen vyjímečně.

Po společně stráveném týdnu jsme se natolik zblížili, že se z nás stala nerozlučná dvojka a každý nám naši lásku záviděl. Šílelo po něm sice hodně holek, ale on měl mě a já zase jeho.

Pokaždé, když jsme se měli setkat, měl pro mě nějakou drobnost, ať už moje oblíbená lízátka nebo gumové medvídky. Prožili jsme spolu dva roky, které byly nejkrásnější v mém životě. Jezdili jsme se s partou koupat, sjížděli řeky, stanovali jsme, kde se dalo, trávili celé dny povídáním nebo v sedle koní a společně odhalovali kouzla lásky.

Jednoho dne jsem na něj čekala na našem oblíbeném místě. Přijel jako vždy a záhadně se uculoval. Po chvilce přede mě poklekl a vyznal mi lásku: ,,Lásko moje, jsi ta nejúžasnější holka, co znám a to nejlepší, co mě mohlo kdy potkat. Nechci tě nikdy ztratit a chci být už jen navždy s tebou." Pak mi vtisk do ruky malou krabičku, ve které byl překrásný prstýnek. Nezmohla jsem se ani na slovo a v očích se mi třpytily slzy dojetí a nesmírné lásky. Se slovy ,,miluji tě" jsme se rozloučili a on odjel.

Byla jsem moc šťastná, ale ještě ten den mi volala jeho sestra, že moje láska havarovala na motorce. Byl to pro mě šok, protože Péťa nehodu nepřežil! Zhroutila jsem se a špatně se z toho dostávala.

Nakonec jsem se naučila žít i bez něj, ale je to hrozně těžké. Navždy mi ho bude připomínat nádherný prstýnek, který jsem dostala v době naší největší lásky....

HROB

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Ležela na chladné zemi. A teprve teď si začala všechno uvědomovat. Teprve teď cítila touhu
žít.
Touhu po lásce, po světle.Chtěla, aby jí někdo držel za ruku. Chtěla,aby ji někdo objal. Ale věděla že je KONEC.Že už nikdy nespatří svítání. Že už nikdy nespatří to denní světlo,které dává novou naději, dostat se ven z kruté temnoty.
Najednou uslyšela jak někdo prudce otevřel dveře. "Stanie!!!Do prdele Stanie!!!Co jsi to
sakra udělala!Sakra! Sakra!Pomoc!"
Byl to Michael.Ucítila jeho horkou ruku na svém zápěstí."Stanie!Vydrž!Prosím tě!Ty nemůžeš umřít!Kurva!Ty přece nemůžeš odejít!"
S velkou námahou odlepila víčka a otevřela oči.Uviděla jeho tvář.Jeho nádhernou tvář , po které teď stékaly slzy.
"Stanie!Dívej se na mě!Prosím Tě...jen...jen..nezavírej oči!Vydrž!Za chvíly tu bude pomoc."
"Ty...Ty brečíš?"
Rychle si rukávem utřel slzy a pevně jí chytl za ruku."Ne..ne.To je dobrý."
"Ty...Ty brečíš kvůli mně?"
"Ne!" řekl pevně a vstal.
Stál a otočil se k ní zády.Tolik si přála aby brečel pro ní.Aby jí držel za ruku a aby jí řekl ať neumírá,že jí potřebuje.
"Takhle jsem si to nepředstavovala"
zašeptala jen tak pro sebe,ale Michal jí slyšel.
"Ty Tvoje představy....ten Tvůj podělanej pohádkovej svět!Chápeš že není?! Že neexistuje!Žádný zázraky se nedějou Stan!Všechno je jenom černý!Copak to nevidíš?!Už se sakra probuď!!"
Cítila strašnou bolest.Proč je k ní tak krutý.proč TEĎ!
"TY..ty nevěříš na pohádky,že?"
řekla a rozbrečela se.
"Sakra Stan.Nehc toho,zečínám bejt na měko."
"Vždyť Tě nikdo nevidí...to musíš být tvrdej i sám před sebou?"
sklonil hlavu,ale pak jí zase hrdě zvedl a sedl si vedle ní.
"Stan....zlato. Pochop už že mezi náma to nikdy nemůže fungovat.Já jsem špatnej hráč.Moc špatnej.A TY jsi moc hodná holka.MOC hodná.a já jenom krutej namachrovanej a sobeckej parchant.Prosim Tě...říkám Ti to poněkolikáté...zapomeň na mě."
teď brečela ještě víc.pořád cítila Jak jí po zápěstí stékají pramínky krve.proč se jí Michal nesnaží zachránit?Proč jen sedí a hledí na ni s tou svou nehcutnou a krutou soucitností?
"Chceš abych umřela?"
"Ne! Ne! To nechci!Vždyť..ty rány nejsou zas tak hluboký.Za chvilku přijede doktor, zaváže to a bude zas dobře.ty si vážně pako"rozesměje se."podřezat si žíly střepem."
"Jdi pryč!Vypadni!ty hajzle!Já Tě tady nechchi!"
No tak Stanie!uklidnis e k sakru!sama tady zůstat nemůžeš!"
Pomalu otočila hlavu aby mu neviděla do Tváře.
On si sedl a opřel se o špinavou stěnu.
"Řekni mi Stan....proč jsi to udělala?"
"Protože...."nedokázala zadržet pláč.
"No?Já čekám."
Zajela si rukou do kapsy od kalhot,vyndala zmuchlaný papír a podala mu ho.
"Co to jako má bejt?"
"To..to..je pro tebe....."
Michal začal tichým hlasem číst"Pod průhledným světem
čteš pohádky dětem
a prý že není ráj
kde se oči otvíráj
za záclonou z tajných přání
se ani ďábel neubrání
úsměvům z naděje a lásky
všichni sundají své masky
a kouzelný svět přichází
splněné sny rozhází

pod průhledným světem
vzal´s pohádky dětem
a nikdy nebyl ráj
mý oči se zavíraj.

"hm...a..vo čem to jako je"
cítila že se jeho hlas trošku chvěje.
"Já vím že víš o čem to je!"
"Hele,ne!Fakt,vážně nevim.Povidej"
"no...je to o tom,že jsi mi vzal všechny moje sny a touhy. A taky naději.naději a víru v lásku,víš?"
"Hele..to mě fakt moc mrzí.Ale...co kdybych Ti na to vodepsal. Taky básničkou."
"jak chceš."
vytáhl z kapsy propisku a začal psát.Cítil strašnou lítost.
"Tak na."
Stanii sice strašně pálily oči,ale přesto začala číst:

Stíny v očích rozsypaný
na malý střípky temnoty
dva osudy nedopsaný
plivou špínu na boty.

Stíny co se lámou s nocí
v bezedné tmě uspaný
dva osudy bez pomoci
a černá s bílou vypraný.

Stíny mezi dvěma světy
a čekaj tam na vraha
a nehrajou si na odvety
tvůj osud s mým teď prohrává.

"hm....a vočem že to je?"
nastalo dlouhé ticho.
"Ty víš že nerad mluvím vo citech.a myslím že víš o čem to je."
"ne..nevím...."
"Je to o tom,že máme oba dva jinej osud a že se Ty osudy nikdy nespojí,víš? Prostě....jak Ti to říct....láska si prostě nevybírá oběti. A taky je tam napsaný že mě to mrzí."
"A co tě mrzí?"
"že se naše osudy nedokázaly spojit v jeden."
"a proč sme je nespojily my?"
"To si nemůžem dovolit."
"Myslíš že člověk nemůže ovlivnit svůj osud?"
"svůj ano.ale cizí ne."
věděla že má pravdu.Ale nechtěla se vzdát!Teď ještě ne!
"víš..nemám sílu psát...ale odpovím ti..taky básničkou,jo?"
"Fajn"

chvíly přemýšlela a pak začala polohlasem trhaně mluvit:

Uvěř mi,že nejsem dítě,
nestahuj dál kruté nitě,
co svázat se mě pokouší
rozlij své slzy na souši
a potom mi slib,že přijde světlo
i když mi včera hlavu setlo.
Nehraj si na to,že máš nebe,
když spasit hříchy nedovede.
Odhodím svůj závoj snů,
jsem přízrak bílých hřbitovů.
Chci najít bránu andělskou,
tak odhoď duši ďábelskou,
když musím se svých přání vzdát,
tak chci tvý oči zavírat,
a vidět Tvoji marnou snahu,
kdy den nestojí za námahu
a s tvým životem usíná,
brána PEKEL se mi otvírá.....

"ale ne Stanie!Co je to ksakru za kecy!Jestli TY někdy umřeš,tak půjdeš do nebe!Neznám žádnou duši,která by byla čistější než ta Tvoje."
"Ne...kdybych...kdybych se mohla vzdát svých snů...a....své čistoty....a ..mohal to všechno vyměnit za tvou lásku..tak bych to udělala....i za cenu toho,že bych skončila v pekle."
Michael mlčel.Jen bylo slyšet,že něco píše.
Po několika minutách jí podal papír.:

Ty nemáš svého anděla!
neb jsi sama andělem
a já v těle zbabělém
jen tiše pláču nad tvou krásou
snad mi jednou budeš spásou.
Svou lásku ti však nesmím dát
-byl bych tvůj vrah-napořád.
Jsem špatný člověk-s černou duší
a vím že to ta tvoje tuší.
Svou zmoklou hlavu s křikem k nebi zvedám,
tvou zlatou hvězdu,mezi svým snem hledám.

"Počkej..to..to se neobejde bez odpovědi."
řekla s lehkým úsměvem na tváři.
"říkala jsi že nemůžeš psít!"
"myslím že to zvládnu."
věděla že je to to poslední co ve svém životě napíše. A byla šťastná jako nikdy v předtím,
I když jí celé tělo svíral křečovitý strach a bolest.Když dopsala,na čistě bílý papír dopadla rudá kapka krve.Její krve!Stékala jí po bledých rukách čím dál tím silněji.

Zítra poprvé se rozední,
vražda pro cit poslední,
co přežíval v tmavém koutě,
a už nikdy nenajdou Tě.
Každý na jiném konci města,
kde se nesetkává žádná cesta,
jen vítr útočí so strání
až přehluší marné volání.

Zítra se poprvé rozední
nikdo z nás neskončil poslední.
A city stále v tom koutě zůstávají,
Leží tam mlčky-svou přítomnost tají.
Oba na jednom konci města ,
odkud nevede žádná cesta
útočím na vítr do strání,
chci neslyšet tvoje volání.

Zítra se poprvé rozední
oba jsme zůstali poslední
city se ve tmě ztratily,
poslední naděje zabily.
Oba vyhnaní navždy z města
pro oba zůstala jedinná cesta:
s větrem útočit do strání,
přehlušit své vlastní volání.

"Tuhle nechápu!!O čem je? Vysvětli mi to!"
"ne..já...já už na to nemám sílu...."
"počkej!Počkej!teď nesmíš zavírat oči!O čem je ta básnička?"
pevně ji držel za ruku a hladil jí po vlasech.
"je o tom...že...zítra to bude poprvé...poprvé co nebudu beznadějně čekat na tvoji lásku....a o tom....že...nikdo z nás není výtěz...a..."
"Co?Sakra Stanie!Vždyť já!Já Tě potřebuju"To je ta moje zkurvená hrdost!To ona mi nedovolila říct co k Tobě cítím!Já jsem takovej hajzl!Takovej parchant!Kretén!
Hlasitě se nadechla
"je o tom...že...nikdo znás..nikdo znás neprohrál....a.."
"Stanie....já se teď tak stydím...tak moc!Všecko jsem psoral!Všecko!Ale víš,já Ti nechtěl kazit život.Nechtěl jsem aby si kvůli mně trpěla,protože tě strašně moc miluju!Do prdele slyšíš mě!Já tě sakra miluju Stanie!Miluju Tě a nevím co s tím dělat!Nevím jak se ovládnout."
Skláněl se nad ní.Objímal jí a přitom bezradně brečel.I jí po tváři stékaly slzy.Ale byli to slzy štěstí.
"Tak..nikdo z nás..nezůstal poslední....milujeme se....a já pro naši lásku msuím odejít..."
"neee!Lásko ne!nesmíš mě tu nechat!kurva Stanie teď ne!"
"Musí to tak být....abys poznal jaký to je.Jaký to je,když někoho šíleně miluješ a nemůžeš ho mít!"
"Stanie!nedělej to!Sakra neumírej!Prosím!"
"A...zítra....zítra....."
"Co zítra?co se stane zítra?!Stanie mluv semnou!"
"Zítra...se...poprvé rozední...."
Poslední nádech,poslední pohled plný kruté lásky a zoufalství.
A je KONEC.
Všechno je pryč.Skončilo i to,co se teprve mělo stát.
Sklání se nad její bledou a chladnou tváří kterou omývají jeho slzy marné lásky.Lásky,která se už nikdy nenaplní.
A jen tak si pro sebe šeptá verše,ketré může znát jen on.
On je výtězem a zaroveň poraženým.
"Zítra se poprvé rozední,
navždy jsem zůstal poslední......"

Andělská noc ...

Je tma, noc, jen měsíc občas vykoukne mezi mraky a osvětlí ledovým světlem nejbližší budovy. Třeba jako teď. Jde z nich strach, jak se tyčí do výšky, přitom žádný z domů nemá více než pět pater. Nejsou zas tak vysoké. Hodiny na blízkém náměstí ukazují za deset minut půl jedné. Jenže já nejsem na náměstí, jsme ve vedlejší ulici. Domy vrhají ve tmě stíny úplně jinak než za světla a lamp pouličního osvětlení v této ulici moc nenaleznete. Znáte takové ty ledové? Jak vrhají modré světlo? Tak ty tu jsou dvě, jinak nic. Jedna z nich střeží telefonní budku na rohu opačného konce ulice. Druhá ozařuje malého tvora sedícího na nějaké tyči. Odvážím se blíž?
Už jsem blíž, jedná se o nedospělého člověka ženského pohlaví, sedí na bílo-červeném zábradlí a ve třpytu světla pouličního osvětlení se za ní leskne nápis: GAMNÁZIUM. Celá se chvěje, musí jí být zima, měl bych jí zahřát, ale nelekne se mě, když mě spatří? Všichni se mě bojí, mých křídel, musím se schovávat. Dokáži se ztratit, nikdo si mě nevšimne, ale za jakou cenu! Jsem sám, potuluji se nocí, nemám přátel a za celý svůj život jsem si ještě na stíny ve svitu měsíce nezvykl, pořád jde z nich na mne hrůza.
Položil jsem jí svá křídla na ramena a stoupl si za ní. Otočila ke mně krásné modré oči, plné smutku, ale nebrečela, zatím ne. Nelekla se, zachumlala se do mého peří, opřela se o mě. Chvěla se zimou, tak jsem se k ní ještě přitiskl, nechtěl jsem jí ublížit. Nevadilo jí to, jen se ještě víc přitulila a začala vzlykat. Pokud mi namočí křídla, nebudu možná již nikdy moci vzlétnout, nevadí, má hebkou pleť, vlasy kaštanové barvy po ramena, rovné, upravené. Nádherně voní, mladě, svěže a ještě nějak, copak to je?
Co se jí stalo? A tyhle vzpomínky, ty nejsou moje, kde se tu vzali? Co se mi to honí hlavou? Dálnice, jedu autem, to je nesmysl, nikdy jsem ve vozidle nesedel, to nejsem já. Jedu, jedu dál, najednou záblesk. Dívka začala plakat, už vážně brečí, proudy slzy jí stékají po tváři, zrychlený tep cítím i přes hutné peří, které ve svém věku ještě vlastním. Pořád ho mám jemné a husté jako mládě. Každá kapka jejích slz se mi zabodává do těla jako ostrá jehlička.
Vzpomínky v mé hlavě pokračují, bílo, všude je bílo, v hlavě se mi honí slovo nemocnice, matka, moje matka! Kde je??!! Další slzný proud mladé dívky. To jsou její myšlenky, vzpomínky, rozumím jí, vím, co si myslí, vím, co si přeje. Nedokáži dál popsat vzpomínky, moc se míchají, ale mám v nich jasno. Je smutná, stratila blízkého člověka, je sama. Jako já.
Jdeš, jdeme, jdete, půjdeme, obejdeme, přejdete...co to má znamenat, už plácám nesmysly, nevím o čem mluvím, ani proč o tom mluvím. Křídla mám mokrá skrz naskrz a přesto se cítím lehčí než kdy jindy. Nemohl bych lítat, ale vznášet se ano. Ten pocit neznám. Něco ve mně tepe, krev? Lidem proudí krev v žilách, ale já tento pocit nikdy nezažil, je to její srdce, nebo moje? Ťuk ťuk ťuk tuk....pořád se zrychluje, ano jsem to já, cítím tlak ve svém těle na místě, kde mají lidé prsa.
Dopadla na mne kapka letící z tajemného nebe, měsíc již nesvítí, oblohu pokrývají ty nejtemnější mraky, jaké jsem zatím spatřil, měli bychom se jít někam schovat, nenechám ji zmoknout. Prší, opravdu začalo pršet. Proč mi voda z nebes nevadí a slzy mladé dívky ano? Déšť dopadá do mého peří, ale nebolí, jen cítím jak má křídla pod jeho vahou těžknou. Tam, na druhé straně za telefonní budkou je vchod na dvůr. Tam na nás pršet nebude. Lehla si do mých křídel, jako by k tomuto účelu byla uzpůsobena, neměla žádné výhrady, nechala se odnést, déšť ji asi též nebyl příjemný.
V podchodu bylo sucho. Usedl jsem na zem - poprvé na povrch, který nepokrývala tráva. Je tvrdý, není příjemný na dotek a k sezení rozhodně není uzpůsoben. Dívka se o mne opřela, svou hlavu mi položila na hruď a mými křídly se sama přikryla. Jsou sice vlhká, ale asi jí ještě nestudí. Poprvé za svůj život jsem rád, že je mám. Do čeho by se jinak mohla křehká dívka schovat? Má na sobě pouze tenkou mikinku, umrzla by tu a druhý den by v novinách vyšel pouze krátký článek s nadpisem: MLADÁ DÍVKA TRAGICKY ZESNULA PŘED BUDOVOU MÍSTNÍHO GYMNÁZIA. Nenechám nikoho, aby dívce jakkoliv ublížil, ani déšť. Nenechám ji promrznout a mým přáním je tu sní sedět až do konce našich dnů.
Je krásná, má hebkou pleť, zavřela oči, ale jinak ji do obličeje není moc vidět. Vím jen, že její pohled, první a jediný byl tak krásný, smutný a plný strachu. Nebála se však mě, poprvé jsem věděl, že její leklé modré oči nevyjadřují strach ze mě. Ten pocit, který cloumá mým tělem, to bude asi ten strach, jenže nedovedu ho popsat. Bojí se budoucnosti, ale zároveň jí čelí s odhodláním. Co se má stát? Bojí se minulosti, neboť jí zemřel někdo hodně blízký, ale ze smrti stach nemá.
Vyčerpáním usnula, bylo toho na ni moc, lehce oddechuje, tep se jí zklidnil. Nevydala kromě vzlyků ještě ani hlásku, ale k čemu by byla slova. Nerozuměl bych jim. Cítím ji, to mi stačí. Leží zachumlaná do mých křídel. A já si přeji, aby tato chvíle nikdy neskončila.
Déšť začíná sílit, blíží se bouřka, brzy bude nad námi. Dívka najednou prudce otevřela oči a vykřikla: "Mami!" Ozvěna mi zaplnila uši. Věděl jsem, co teď přijde. Blesk rozbil temnotu, která nás obklopovala a osvítil celou ulici. Bílé postavy si šly pro moji princeznu.

Aby sis uvědomil cenu sestry, zeptej se někoho kdo ji nemá.

Aby sis uvědomil cenu deseti let, zeptej se nově rozvedeného páru.

Aby sis uvědomil cenu čtyř let, zeptej se maturanta.

Aby sis uvědomil cenu jednoho roku, zeptej se studenta,který propadl u závěrečné zkoušky.

Aby sis uvědomil cenu devíti měsíců zeptej se matky, která dala život dítěti, které se narodilo mrtvé.

Aby sis uvědomil cenu jednoho měsíce zeptej se matky, která dala život předčasně narozenému dítěti.

Aby sis uvědomil cenu jednoho týdne, zeptej se redaktora týdeníku.

Aby sis uvědomil cenu jedné minuty, zeptej se člověka který zmeškal vlak, autobus, letadlo...

Aby sis uvědomil cenu jedné sekundy, zeptej se člověka, který přežil nehodu.

Čas na nikoho nečeká...

Životní moudra

Život je pes a pes je nejlepší přítel člověka.

Ty po mně kamenem, já po tobě cihlou.

Malá dávka alkoholu neškodí v jakémkoliv množství.

Alkohol je metla lidstva, ale zametat se musí.

Alkohol je nepřítel lidstva. Nepřátel se nelekejme a na množství nehleďme.

Ranní ptáče dál doskáče, víc sežere a dřív chcípne.

Ranní ptáče dřív doskáče.

Ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče.

Tak dlouho říkal hop, až mu přeskočilo.

Kdo jinému jámu kopá, je u něho na brigádě.

Optimismus je způsoben nedostatkem informací.

Lež má krátké nohy a pravda ještě kratší.

Ženy jsou vzduch, ale bez vzduchu se nedá žít.

Co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i zítra.

Koho psa jíš, toho píseň pěj.

Kdo se směje naposled, ten má dlouhý vedení.

Tchyně a vodka jsou nejlepší studené.

Čas jsou peníze. Peníze jsou lidi. Lidi jsou čas.

S poctivostí nejdřív pojdeš.

Neodkládej na zítřek, co můžeš odložit na pozítří.

Co můžeš odložit na zítra, odlož na pozítří. Získáš dva dny volna.

Každá práce se udělá sama, jen se jí musí na to nechat dostatek času.