Krásný a smutný...

Tento příběh začal v malém,klidném ale útulném městečku.Většina mladých obyvatel ráda podnikala různé hlouposti.Tyto lidé měli svojí partu,patřili do ní nejkrásnější kluci z města,a ty nejnamyšlenější děvčata.Každý k nim chtěl patřit a stát se jejich členem.
Vůdcem téhle bandy byl Deny.Okouzlující 17tiletý mladík se zářivě bílým úsměvem.Měl sytě černé vlasy a z opáleného obličeje vynikali modré oči.Byl svalnatý a energický.Vždy veselý a na první pohled sympatický kluk,kterému neodolala jediná holka ve městě.A přece byl pořád sám.Ne že by se mu některá nelíbila.,ale chtěl si uchovat tu volnost.
Jednou,když zase celá parta podnikla půlnoční výpravu.Všichni se opili a mlátili do aut,rozbíjeli skla.A i když byl Deny namyšlený a sobecký,celou věc hodil pouze na sebe.Měl z toho velký průšvih a tak skončil u povinných prací pro město.Také musel chodit ke zdejšímu faráři,protože z něj jeho učitel udělal psychicky labilního člověka.Deny byl těžce nevěřící a Bohu se vysmíval.
Seznámil se s farářovou dcerou Sárou.Byla velice milá a skromná.Nedalo se říct že byla krásná,ale byla jednoduchá.Měla kaštanově hnědé oči a stejně barevné,dlouhé a vlnité vlasy.Postava obyčejná a stejnoměrná.Mezi svými vrstevníky nebyla oblíbená kvůli své víře.Žila jen s otcem a celý život pomáhala ostatním.Byla výbornou žačkou…..ale ostatní ji i přes všechny její kvality nikdy nevzali mezi sebe.
Deny chodil na hodiny k faráři za ním do kostela,nebo domu.Nesnášel rozmluvu s ním,a tak když jednou potkal Sáru doma….dohodli se,že budou hodiny ve kterých se má Deny odreagovat,trávit se Sárou..(v hodinách se pokoušeli dostat z Denyho agresi a jiné negativní nálady nebo city….jenže Denyy nebyl agresivní ….všechno to bylo jenom proto,že celý problém vzal na sebe)
Dva úplně rozdílní lidé,ale přece se poznali.Jejich první setkání působilo rozpačitě.Deny byl nervozní….a to s jinými holkami nebyl……nevěděl co má říkat ,a proto raději mlčel a naslouchal jí .Sára viděla jeho pohrdavý,ale vystražený obličej a tak vyprávěla….mluvila o svém životě a pak se bavili o jeho životě…....,,Hned na začátku ti říkám,že se do mě nesmíš zamilovat"…řekla mu hned na úvod…..a Dandy se tomu jen zasmál… ,,Jak si na to přišla??Proč bych se měl zamilovat zrovna do tebe?!Můžu mít každou holku…tak nevím proč zrovna tebe"….ona mu jen tiše přikývla,ale úsměv se jí neztratil….
Po týdnu se sblížili a Deny už nemusel chodit na hodiny.Sára se stávala jeho jedinou kamarádkou…tou,která mu doopravdy rozuměla…Začal se vymlouvat že potřebuje doučovat.Sára samozřejmě byla ráda,neměl kromě něj nikoho jiného s kým by trávila zbytek času.
Jednou ve škole,když míjela Denyho na chodbě,stál mezi svými kamarády a něčemu se hlasitě smáli.Sára zjistila že to ona je důvod,co rozpoutal řev.Přesto byla odhodlaná…,,Přijdeš dneska zase na doučování??Připravila sem ti dvě knihy na…"ale už to ani nemohla doříct…jeden z jeho kamarádu jí řekl ať vypadne že jí Deny nechce tak ať ho neotravuje….Sára mu bezmocně hleděla do očí a našla v nich jen studenou zradu…..styděl se za ni….a nechtěl se shodit před ostatními…Sára s brekem utekla a odjela domu…..
Po pár dnech sebral Deny odvahu a přišel k Sáře domu.Dělal,jako by se nic nestalo,ale Sára ho jen chladně odmítla.Vymluvila se,že nemá čas,nechtěla aby jí zase ublížil.A tak to šlo den co den.Deny na ni trpělivě čekal před domem každé ráno.Chodili spolu do školy a zase zpátky domů.Cestou probírali různé věci.Kde byla Sára tam byl i on.Všude a pořád chodili spolu.Každá dívka Sáře záviděla takového ochránce jako byl Deny.Začali se o nich po škole šířit pomluvy a na Sáru doléhala tíha všech ostatních.Věděla,že jí nesnáší ještě víc než předtím,ale Deny nic nevnímal.Všude říkali,že jsou pouhými přáteli.Avšak on cítil něco jiného.Cítil,že mu to přerůstá přes hlavu.
Jednou večer,když leželi vedle sebe na břehu rybníka,a pozorovali oblohu plnou hvězd…..Deny se k Sáře naklonil…a políbil jí…..když se Sára odtáhla,Deny jen sklopil oči…,,Promiň Sáro, miluju tě…."….co se událo nečekal,Sára se roztřásla ,začala brečet a křičela…,,Ty se do mě nesmíš zamilovat!!!Nikdy si neměl….Musí to skončit Deny!!Nesmíme už být spolu!!"…Deny tiše přihlížel a pozoroval jak se Sára klepe…takovouhle ji nikdy neviděl….,,Ale Sáro…copak ty nechceš ..,,My nemůžeme !!!"..rychle vychrlila uplakaná Sára……,,Nech mě odejít Deny,…zapomeň na mě…prosím!!"Deny nevěděl co říct…….
Druhý den nepřišla Sára do školy.Přestával myslet normálně.Při pomyšlení na včerejší večer mu bylo hrozně.Cítil vinu,ale nevěděl co zkazil…nevěděl už nic..nebyl si ničím jistý…..
Ani třetí den nebyla Sára ve škole..To už mu bylo divné.Jakmile skončilo vyučování,zastavil se u ní doma.Její otec mu přišel otevřít a jen mlčky se smutkem se na něj podíval….Deny nechápal,vyběhl rychle nahoru po schodech k Sáře do pokoje….Ten pohled nikdy nezapomene….Sára ležela na posteli…celá bílá a ani se nehnula když ho uviděla…s velkou námahou se usmála a vlídným hlasem pozdravila:,,Jsem moc ráda že si za mnou přišel".Vedle postele byl stolek a na něm spousta prášků.Ze Sářiny žíly vedla jehla připojená ke kapačkám.Deny na to všechno bezmocně koukal a chtěl jí nějak potěšit.Rozpačitě se usmál a také pozdravil….,,Sedni si ke mně….musím ti toho hodně vysvětlit"….pověděla tichým hlasem Sára.Deny přistoupil blíž a jemně jí pohladil po tváři,sedl si a naslouchal….,,Promiň mi to….promiň mi ten večer…zkazila jsem to..."
Sáře se chvěla ruka …a chtěla pokračovat ale Deny jí něžně chytil za ruku…,,Víš zapomněla sem ti minule něco říct…mám leukémii…..moje maminka umřela před 7 lety na stejnou nemoc,je to dědičné."….po tváři jí stékali slzy a přestala na chvilku mluvit…..,,Deny,já umírám!Promiň,nechtěla sem ti ublížit."….Sára se celá zachvěla a mluvila ztěžka, Deny byl zticha…Sára dostala záchvat a lapala po dechu…prosebně se dívala Denymu do očí a s tou největší bolestí zašeptala ,,Taky tě miluju a vždy sem tě milovala….to je to poslední co od ní ten den slyšel..… zavolal záchranku a ta si jí odvezla do nemocnice….
Nemohl jet za ní…..jel domů…celou cestu brečel a přemýšlel kde udělal chybu…..doma nespal…myslel na to jak se asi má Sára...jestli přežije dnešek…celý svět se mu zhroutil….Hned ráno jel za ní do nemocnice…..Sára přežila!!!….v tuhle zprávu už ani nedoufal….Okamžitě vběhl do jejího pokoje.Přejel ji celou pohledem,a něžně políbil.Sára se jen usmála a ukázala rukou,aby si sedl.Celý den strávil jen s ní.Povídal jí a ona naslouchala.Dívala se něj,jak se změnil.Sledovala každý jeho pohyb…jako by to bylo naposledy….Přestala ho vnímat a zavřela oči,on si toho okamžitě všiml..,,Sáro co je s tebou?Jsi v pořádku?Nepotřebuješ něco?Mám odejít?Nejsi unavená?".,,Všechno je v pořádku,je mi fajn….ale Deny,slib mi že na mě nikdy nezapomeneš,slib mi to!".,,Sáro miluju tě"……ale to už neslyšela…ještě dýchala…ale neslyší…,,Sáro ne,nechod pryč,nenechávej mě tu samotného….neopouštěj mě!!Sáro miliju tě a nikdy..nikdy na tebe nezapomenu…Deny brečel a držel Sáru pevně v náručí….,,Sáro prosím vrat se mi…Sáro!!!Aspon naposledy se na mě podívej…..Sáro prosím!!!!Nenechávej mě tu!!Miluju tě!!!

Tohle byl příběh dvou odlišných lidí….každý měl svůj život,svůj cíl,své zájmy…a přece se jejich životy spojili….on miloval ji.,ona jeho…...cestou domu se Denymu odehrál v hlavě celý jejich společný rok……se slzami v očích vzpomínal jak spolu tančili na jejich místě u rybníka,jak se spolu smáli,jak se spolu poprvé líbali,jak se spolu poprvé pohádali….každé místo,každá věc a každá vzpomínka mu připomněla Sáru….tu jedinou,nenahraditelnou a úžasnou Sáru kterou tolik miloval….a v té nejhorší chvíli jí ztratil…..proklínal sám sebe,i všechny ostatní…..Uběhl měsíc od její smrti a on strávil celé dny u jejího hrobu….stále čekal že se vrátí..stále čekal na něco co nepřicházelo……
Až jednou ho někdo našel ležet na jejich společném místě kde se scházeli….na ruce měl vyrytý nápis: Miloval jsem tě…a vždy budu…..pro Sáru .

Slunce zapadá a barví oblohu. Město stále ještě žije svým přirozeným tepem, který se pomalu ale jistě zastavuje. Jsem na střeše jedné slavné budovy ve městě. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukončit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou způsobil on. Přehrávám si pořád dokola tu dnešní scénu ... Byla jsem u sebe doma. Seděla jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tváři, letmo políbila a opatrně ji vrátila do stolku. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Začal mluvit o tom, že se dozvěděl od ostatních, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Řekl, že mě nemiluje, ale prý můžeme být přátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projížděla městem. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budově. Byla hodně vysoká a já na samém dně. Zablýsklo se mi před očima a vyjela jsem až nahoru. A co dál??? ... Říkám si: "Jsem tu, Bože. Vezmi si mě k sobě." Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Říká, ať to nedělám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolů. Nic nevidím, neslyším ani necítím. Otevírám oči. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky deště padají na mé tělo, vlasy i tvář. Naposledy se na něj usměju. Ptá se, proč jsem to udělala. Ráda bych odpověděla: "Bez tebe už mě nebaví žít," ale už nemám sílu. Je konec.........

Krása ženy není v šatech, které nosí , v postavě , kterou má , ani ve způsobu jakým si češe vlasy. Krása ženy musí být v jejich očích, protože ty jsou branou k jejímu srdci, místu kde sídlí LÁSKA ...

Jdu po ulici a najednou uslyším ten tolik známý hlas:"Ahoooj Deny!!" Mé uši se nemýlily.Otočím se a uvidím obličej kluka kvůli kteremu každou noc brečím a kterého tolik miluju.
"A.....Ahoj...." , odpovím trochu zaskočeně.začnem se spolu bavit a nakonec skončíme na lavečce.Nechápu proč za mnou přišel......Až do teto chvíle:"No víš,proč jsem vlastně tady!!Příští tyden odjíždím." Hmm no asi jede někam na prazdniny,pomyslím si.Ale on pokračuje dál...
"S mamou a brachou se stěhujeme do Budějovic k babičce,takže se asi už nikdy neuvidime tak jsem se chtěl rozloučit."
COŽE?!?!?!?!To ne!!!To není pravda!!!Nesmí!!!
Nakonec ze sebe dostanu jen:"PROČ...?!?".....A pak nasledovala věta,která mi připadala,jako by mi někdo vrazil nůž do zad....:"Mám tam holku.Víš asi ji miluju a chtěl bych s ní být častěji.Proto odjíždím s mamou jinak bych tu zůstal."
Tak tohle je ta nejhorší noční můra!!Na tohle teda nemám a nevzmůžu se na nic.
"Já vím asi jsme tě překvapil....",pokračuje," ale kdybys ji viděla!Je prostě skvělá,moc si rozumíme,takovou holku jsem prostě nikdy nepotkal.
AUUUUUUU!!!!!Ted jsi mi zasáhl tím ostrým nožem přímo do srdce.Konečně se sebe něco vyklopím:"A.....kdy odjíždíš??"
"Příští tyden v pátek.Jedem vlakem v 9 hodin z nádru."
Mám pocit že omdlím....ne!!Je to jako by jsem už nežila!!ON!!To on zabil i to poslední,co ve mě bylo......
"......je skvělá.....lepší holku neznám......"-jeho slova se mi furt dokola přehrávají v hlavě.
Proč?Proč jen tak neodjel...?Proč za mnou musel přijít a říct mi to...??Copak on nechápe,že tímto mě zabíjí??
"Tak....hodně štěstí a...měj se krásně....v pátek se ještě uvidíme..."
"Cože?Ty mě přijdeš doprovodit?Jsi mooc moc hodná a tvůj kluk má velky štěstí...!!"
Buuuu...Prosím přestan!!
"Ano přijdu tě doprovodit.Budu před vlakem,tak jak mě uvidíš tak vylez,ano?Pamatuj si to..."
"Jojo,jasně že budu!!budeš před vlakem....já tě budu stopro vyhližet!"
Rozloučili jsme se a odešli každý jinym směrem.
Dny do toho osudného pátku byli strašné!V halvě mi neznělo nic jinyho,než jeho slova o NÍ!!!!
Jak moc jí závidím!!proč ona a né já?na tuhle otázku mi už asi nikdo neodpoví....Chodila jsem jako tělo bez duše.Vlastně to tak bylo...Prostě všechno co ve mě bylo jsi TY jedinou větou zabil.Ted je jen tělo...a nic víc.

Konečně nastal ten den!!Den,kdy tě vidím naposled.je 8.55 a na nádraži je jediný vlak.Je to vlak.který nás oddělí navždy.A už vidím i ho se svoji rodinou.Oni nastoupí,ale on ještě zůstane venku.Rozhlíží se...Ano,já vím že hledá mě,ale ještě není ten správný čas.Průvodčí ho naháni do vlaku a on se se smutným výrazem ještě jednou podívá kolem...A já jdu dál...Rozběhnu se a po tvářích mi začnou padat slzy.Jsou to mé poslední slzy pro něho.Už nikidy víc pro něj nebudu brečet.NIKDY V ŽIVOTĚ!!!
Otočím se a vidím,že vlak ještě stále stojí."Ještě mám čas",pomyslím si.Stále běžím...tak.Už jsem na místě.A ted jen čekat.ale nebudu čekat moc dlouho,protože slyším z dálky troubeni vlaku.Už jede!!Ted jen čekám až přijede ke mě.Už je celkem blízko...V kapse mám pro něj poslední dopis.Zdalipak si pamatuje na má poslední slova,která jsem mu řekla..?Vlak je stále blíž a blíž.Slyším jak duní koleje...KONEC se blíží...TED!!Vykročím levou nohou a jdu si stoupnout na koleje.Řidič vlaku si mě všimne ale příliš pozdě na o aby vlak ubrzdil....
A já ucítím náraz.Je to velká bolest!!Ale ta co byla v mém srdci byla větší.pak už nic necítím.Má duše poamlu odchází z těla.Ale...jako by se jí nechtělo!!Pořád jsem naživu!za chvili mě donesli na nádraží,kam pak pro mě dorazí sanitka.Vlak mě příliš nezdeformoval a není na mě nepříjemný pohled jinak by mě asi nenesli mezi lidi.....Ale co to!!!ON sedí na lavečce na nádraží a smutně hledí před sebe.Proč není ve vlaku???Nemohl se stihnout tak rychle vrátit a navíc,vlak nesměl nikdo opustit!Tak co dělá tady???A pak se podívá směrem kde ležím já.Když si mě všimne,ihned vyskočí a přiběhne ke mě.Svalí se za mnou na zem a začne mě objímat.Všude je spousta krve....Ještě pořád cítím jeho dotek a slzy,ktere se mu objevili na tvaři.
"PROČ??Proč jsi to udělala???"
"...protože tě miluju...." ale tohle on už neuslyší...
V dálce slyším sanitku...
"Deny proč jsi mě opustila??Já tu zůstal kvůli tobě!!Neodjel jsem,protože jsem si uvědomil,že tebe miluju víc než ji!!Čekal jsem tu na tebe,abyhc ti to mohl říct a my by jsme byli spolu!!Deny!!Nesmíš mě opustit!!PROSÍÍM!!!! "
Neeee!!!!To není možné!!!On nechtěl odjet?!?Zůstal tu!!!Aby jsme mohli být spolu!!On mě miluje!!
Ale už ho ani neslyším...NE!!!Já už nechci zemřít!!ne ted!!
Ale je pozdě...Má duše už jde pomalu pryč z těla...Vidím ho jak mě stale objímá ale já už tam nejsem.Proč jsem nezemřela hned po nárazu??Proč jsem musela ještě žít a vyslechnout si to?Sanitka už přijela.Ale je už příliš pozdě.On jede se mnou.Já nás pořád sleduju.
Pak si konečně všimne dopisu,který mi trčí z kapsy.Na obálce je napsano jeho jmeno.Vidím,jak se mu třepou ruce a z očí se mu valí další slzy.Pomalu ho otevře a čte:

Nikdy jsem nemilovala nikoho tak jako tebe.Byla jsem kvůli tobě strašně neštastná a trapila jsem se moc!!Ale největší bolest pro mě byla,když jsi mi přijel říct,že se stěhuješ za svojí láskou.Vlastně,mrtvá jsme byla už v tu chvíli,co jsi mi to řekl.Asi sis to neuvědomoval,ale bylo to prostě to nejhorší.Pamatuješ si ještě na má poslední slova?Ano,už v tu chvíli jsem věděla co udělám.Prostě bych nemohla žít s vědomím,že tě už nikdy neuvidím a že někoho miluješ.Bud štastný a vzpomínej na mě jen v tom dobrém.
MILUJI TĚ


Položil dopis,podíval se na mě a opět mu vytryskli slzy.
"Ale vždyt já tě taky miluju!!A strašně moc lituju toho,že jsme ti to neřekl dřív!!Ale prostě jsme si to uvědomil až ted!!To já můžu za tvou smrt!!"
Náhle se mu vybavilo....pamautješ si ještě na má posledni slova??.....ano,přijdu tě doprovosit.Budu před vlakem....
On ví,že už nejsem ve svém těle,proto taky,když mu t v sanitce oznámí,ihned chce jít pryč.Vystoupí a běží a běží...na místo,kde jsme se spolu bavili naposled.Proklíná ten den,kdy se za mnou rozhodl přijet!Proklíná všechno,co mi řekl a prosí Boha at vrátí čas!!Nic by se nestalo!!
jenže on si uvědomí,že je příliš pozdě a čas už nikdy nevrátíš....