Prochází se městem,jmenuje se Gabriela.K zemi zvolna padá déšť.Padá na vlasy lidí a umývá jejich tváře.Gabriela vzpomíná na kluka,kterého letmo zahlédla v autobuse,otočil se za ní a usmál se.Sklopila hlavu.Teď náhle ucítila něčí ruku na rameni. ,,Slečno,nevíte kolik je hodin?"Otočí se a neuvěří svým očím.Vždyť je to kluk z autobusu.Povídali si a on ji doprovodil domů.Před domem jí řekl:,,Moc dlouho jsem tě hledal!"Měli se rádi a věděli že se nikdy nesmí rozejít.Jednoho dne šla Gabriela domů a viděla ho po boku jiné dívky.Smál se a ona ho vzala za ruku.On ji políbil a nastoupili do autobusu.Gabriela stála na protějším chodníku chtěla zavolat,ale nemohla.Rozběhla se domů.Po tváři jí stékali slzy.Večer se do prázdného bytu ozval telefon,ale nemohl probudit dívku,kterou uspal plyn.Ani ji nemohl říct,že ta dívka byla jeho sestra,která se vrátila z lázní.Zase padá déšť a umývá tváře lidí.K zemi padá rakev s Gabrielou.Jemu stékají slzy na bílou obálku,na které bylo napsáno:

Miluji tě a snad proto umírám navždy tvá Gabriela

Lukáš.Jméno dítěte,které chtělo být jiné.Chtělo být alespoň trochu samo sebou.Podařilo se mu to,alespoň do té doby než potkal JI.To ona mu zničila jeho štěstí a vlastně i jeho celý život.Začneme od začátku:

Bylo mu 15.V den jeho narozenin nastala u něj veliká změna.Nechtěl být jako ostatní povrchní kluci,se kterými se stýkal každý den.Proto se změnil.Rodičům se to nejdřív nelíbilo,ale pak si zvykli.Ve společnosti to už bylo horší.Každý si myslel,že je gay.. a to jenom proto,že se stal...EMO KID...

Tmavě hnědé vlasy spadající přes oči.. namalované oči,které jen málokdy ukazoval..typické tričko a upnuté kalhoty.. odznaky..pásky.. a náramky z šátků.. a dokončil to botami značky converse..byli červené s modrými kaničkami.Takhle teď tedy vypadal Lukáš.Nestyděl se za své city.Bez problémů je dával najevo a na nic si nehrál.Ale pak potkal ji.Byl zrovna na nějaké párty u kamaráda a ona stála ve druhé partě.Koukali na sebe celou dobu,ale pak se začali bavit.Vyměnili si icq a už to neřešili.Až druhý den ráno,když zapnul počítač a icq se mu objevila prosba o authorizaci si na ní vzpomněl. Ty hluboké až nazelenalé oči měl pořád před sebou.Napsal ji jestli by neměla zájem se sejít.Odpověď byla kladná..

Hned odpoledne ji viděl na houpačce na místním hřišti.Měla to co včera a jemu to vyhovovalo.Takhle to chodilo každý den.Psali si,když nemohli být spolu,ale snažili se být pohromadě co nejdéle.A tak to šlo dva roky.Oběma bylo 17.Chtěl se s ní zase sejít.Vymluvila se,že nemá čas.Bylo mu to divné,ale víc to neřešil a šel se projít sám.Měl rád samotu.. tedy vlastně jen do té doby,než ji potkal.Na okraji města byl lesík,kam chodil nejraději.. bylo tam ticho a klid.Tentokrát ale zaslechl až podezřele známý smích.Šel podle hlasu a uviděl ji s..Karlem.Jeho nejlepším kámošem.Nedělal si ukvapené závěry,nevěděl co tu dělají a možná to ani nechtěl vědět,ale bylo pozdě.Jakmile zaslechl svoje jméno přikrčil se za strom a poslouchal.Věděl,že to není hezké,ale.. musel.Předem se oběma omlouval.,,Mám ho v hrsti.. můžu ho ovládat jak chci.. chová se opravdu jako malé dítě.." ani nedopověděla a oba se rozesmáli.Lukáš se prudce otočil a vyběhl pryč z lesa.Věděl kam půjde.Na okno do jednoho opuštěného domu.Bylo tam krásně..Zapálil si.. a to už dlouho neudělal.

Zklamali ho.. oba.Ale proč?? Co jim udělal tak strašného,že se mu odvděčují takovýmto způsobem??

Nevěděl..a ani o tom nechtěl přemýšlet.Zahleděl se do dáli a potom pod sebe.Neuvědomoval si co dělá a stoupl si na rám.Chystal se skočit,ale na poslední chvíli se zarazil..Vzpomněl si na cigaretu ve své ruce a tak ji típl.Až potom mohl v klidu skočit.Rozloučil se se všemi,které měl tak rád.Se všemi,kteří ho celou dobu podváděli..Odrazil se a skočil.Přímo před auto,které už nestačilo zabrzdit.Byl na místě mrtvý.Zemřel tak mladý,vždyť mu bylo teprve 17. a to kvůli dvěma lidem,na které se vždy spoléhal...Krásný kluk,do kterého by jsme se všechny a možná i všichni zamilovali už tady není vinou těch dvou.. a já je za to do smrti nenávidím...Proč to muselo dopadnout takhle?? Ptám se na tuto otázku každý den minimálně desetkrát,ale odpovědi se mi nedostane..škoda.. už ani nedoufám.. vše je totiž ztraceno..tak neurážejte EMO KIDS.. vždyť jsou to také jenom lidi a ve většině případů mnohem lepší než kdokoliv jiný..

Death EMO Kid... 


Nejsem sice Emo lae nudila jsem se!

Nikdo se nás neptal jestli se vůbec chceme narodit,ale každej nám říká jak ten život máme žít.Nikdo se nás neptal jestli chceme na tenhle svět,ale každej nám pořád něco přikazuje,radí nám...Každej má problémy někdo menši někdo větší...Někdo to na sobě nedává znát a užírá se vevnitř,přetvařuje se před ostatníma a dává najevo,že je v pohodě.Ale někdo to prostě nedokáže skrývat,užírá se vevnitř,ale i zvenku...Obě ,,skupiny" čas od času napadnou myšlenky o sebevraždě.Někdo nad tim ,,jen"přemejšlí,ale někdo je to schopen udělat.Ti nejbližší lidi se snaží toho člověka zastavit,říkají mu věci typu,,že to není řešení,že to dělaj jen slaboši..." atd.Ale má to cenu se jen trápit,lítat pořád v depresích,užírat se???Jasně,určitě jsou i světlý stránky,ale vždycky se něco pokazí a všechno začína od znovu...Pořád ten samej kolotoč...

Stála tiše. Bylo by zbytečné dávat najevo jakoukoliv bolest. Cítila, jak postupně proniká jed do jejího těla. Byl to jed hříchu. Každou vteřinou se nebezpečně blížila naproti své smrti a přesto byla chladná, jak hlubiny ledových oceánů. Z černých křídel kapala krev a padala pírka. Ano, už je čas, vydá se k jezeru.

Kráčela ladně a ikdyž její krok lehký, jak mávnutí motýlího křídla, její chodidla byla trhána zrádným ostružiním, ztrácejícím se v ranních chuchvalcích mlhy a orosené trávě. Cesta byla dlouhá a nezbývalo jí již mnoho času, dala se do běhu rychlosti pouštní bouře. Cestou letmým pohledem spatřila, že ji něco pozoruje a běží s ní. Nebála se, ale přidalo jí to síly a cesta se rychle zkracovala. Z nebe se začal snášet déšť, který dopadal na její havranní vlasy a potom i na sněhobílé tělo. Plášť, se kterým se vydala na cestu, už byl dávno stržen neúprosným větrem. Její cesta však byla u konce. Na jezeře se odrážela luna a déšť lehce rozmazával její obraz. Dívka zvedla kámen poblíž a odkryla hrob. Spatřila ještě teplé tělo své matky. Ležela tam, ruce a noh svázané ostaným drátem, bránící jí v posledních pokusech se oprostit už stejně vypustily příliš mnoho krve, než aby žila dál. Stála tam a hleděla na její utýrané tělo. Rozmazaná řasenka se mísila s krví, vytékající z prázdných, zoulafách očí. Ve spoutaných rukách spočinule matčino srdce a na prsou měla vyřezné jméno své dcery. Byla to chvíle, kdy dívce skanula na tvář první slza. Stékala po odhaleném krku přes vystouplé lícní kosti a mizela v ňadrech ukrytých za černým korzetem. Nebyla to slza bolesti nad smrtí, nýbrž smutkem ze zmařeného života, sebelítosti a nenávisti bez odpuštění.

V té chvíli vyndala dívka dýku za opaskem a vyryla jméno vraha své matky na náhrobní kámen, postavila se nad hrob a vrazila si dýku do srdce. Poté, co padla kemi ze stínu vyšla divoká puma, vyrvala dívce s havranními vlasy srdce a dala ho místo matčiného. Pak hlínou zakryla jámu a ulehla před náhrobní kámen, podívala se naň a vydala ze sebe nešťastný řev, který otřásl skalami kolem. Na kameni bylo vyryto jméno dívky. Byla andělem se jménem smrt.

LÁSKA A SMRT

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho pomněnkové oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

Bylo, nebylo...
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.

Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.

Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."

Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"

Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."

Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.

Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.

Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.

"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

Sakra..vajíčka. Zapomněla jsem koupit vajíčka. zastavím se před práhem domu a povzdechnu. Kašlu na vajíčka. Z tašky lovím klíče a pomalu odemykám. Tašku z nákupem pokládám v kuchyni na linku a jdu se podívat po svém miláčkovi. Když otevřu dveře od ložnice.... "Same!!!" "do prdele..Emilly ne není to tak jak to vypadá..já ti to vysvětlím." to snad není možný..ja ho nachytám v posteli s jinou a že prej to není tak jak to vypadá. "Panebože Same..." klátím se do kolen s hysterickým řevem. "Emilly ne..promin, promin Emilly sem takovej idiot" z posledních sil se mu podívám do očí a vidím tu neupřímnost. Vidím mu na očích jak si přepočítává ty svoje děvky.. "Je tahle jediná nebo jich bylo víc?" zeptám se ho s obavami a prstem ukazuju sotva 15- letou holku které zřejmě nasliboval hory doly. Chudák holka. Když se na ni podívám asi je taky hodně udivená. Snaží se na sebe natáhnout kalhoty a z očí jí ukápne slza. Sam se na mě jenom podíval a težce polknul. "ne..." řeknu a dívám se směrem na tu holku. Ta jenom udiveně zvedne hlavu mím směrem a hodí na mě nechápaví pohled. "Ne...zůstan. Já du pryč" řeknu a otáčím se ve dveřích.

Sam se bleskurychle zvednul z postele a utíká za mnou. "Emilly no tak. promin Emilly. Ja tě miluju. Stalo se to nečekaně. Emilly neodcházej. Ja bez tebe nedokážu žít." snažím se ho neposlouchat a utíkám k východu. Zabouchnu za sebou dveře a už slyším jen poslední hysterické zůstaň. Tak tohle fakt nechápu... Vyspí se s jinou, ale miluje mě a nemůže beze mě žít. Nic hloupějšího si už vymyslet nemohl. Proč? proč to tak moc bolí. Utíkám stále dál až do vyčerpání. Sem snad už na druhé straně města. z vyčerpání padnu naprvní lavečku a rozbrečím se. Pomalu se klátím k zemi a hlasitým brekem. Přišla mi sms...Rozklepaná vytahuju mobil z kapsy a dívám se kdo píše. slzy v očích mi ale nedovolují to přečíst. Rukávem si je utřu a nažím se rozluštit ta písmenka. "emilly prosim vrat se. udelal jsem nejvetsi chybu ve svem zivote. ted sem si uvedomil jak moc te miluji. kdyz se do hodiny nevratis budu to brat jako ze me uz nechces" hmm..jasně no. hážu mobil zpátky do kapsy a slzy se mi zase vracejí. Sedim tam a brecim snad vecnost. podivam se na hodinky a jeste stale se muzu vratit..mam jeste 13 minut. kašlu na nej...nebo ne? chci si s nim o tom aspon promluvit..rozmyslim se nakonec..ale za 10 minut to domu nestihnu. rozbehnu se z poslednich sil abych byla doma co nejdriv.uz sem skoro pred domem a...výstřel..to byl výstřel. Rozeběhnu se ještě rychleji do domu. v loznici lezi on. Sam. Pomalu se k nemu skloním a zjištuju že je mrtvej. Zabil se. vedle něj leží dopis. dopis na rozloučenou. tohle už nevydržím. ze stuhlé ruky si beru zbran. přiložím si ji ke spánku a...........