Bylo po večeři a na chodbě internátu bylo jako vždy docela živo.Mladí lidé posedávali na lavicích i na zemi a živě se bavili. Bylo todívčí patro, ale v tuto chvíli se tu našel nejeden kluk, který přišelza svou holkou. Mluvilo se o všem možném, ale tentokrát někdo narazil ina jiné téma…

"Stejně by mě zajímalo, proč se nikdo nesmí ubytovat na pokoji číslo 15…"

Spustilo to dohady, ale všechny byly mylné. Pravda nebyla taková, žetřeba na pokoji neteče voda, nebo že třeba není vybavený… Pravda bylajiná.

Chodbou procházela vychovatelka, kdosi na ní zavolal: "Paní vychovatelko, proč se nesmí ubytovávat na patnáctce?"

Vychovatelka se zaraženě zastavila a šlehla pohledem po všechpřítomných. Tázavě se na ní dívalo třináct párů očí. Pokývala smutněhlavou a posadila se k nim.

"Stala se v něm tragédie. Letos to bude pět let od toho neštěstí.Zemřeli zde dva mladí lidé." Všichni cítili, jak jim jde mráz pozádech. Někdo zde zemřel. Nikdo neřekl vychovatelce aby pokračovala,ale ona z jejich pohledu poznala, že si to přejí.

"Byl to mladý pár. Takový, jaký se dnes vidí málokdy,ti dva se mělidoopravdy rádi.. Chodili spolu všude. Ona se jmenovala Nela, onDominik. Chodili spolu od poloviny druháku. Jenže Nela trpěladepresemi. Těžkými depresemi. Někdy bylo vše v pořádku. Pořád se smála,byla takové sluníčko. V takových dnech jsem neznala šťastnějšíhočlověka. Jenže šťastné dny střídaly dny strávené na pokoji, kdy kroměDominika nechtěla nikoho vidět, a proplakané noci. Postupem času jsmezjistili, že Nela v takových dnech trpí sebepoškozováním. Nejednou jíDominik našel v koupelně se žiletkou v ruce. Nevěděl jak jí pomoct atak jediné co mohl dělat bylo, že jí držel v náručí, hladil ve vlasecha utěšoval jak malé dítě. Časem začalo šťastných dní ubývat a depresípřibývat. Chtěli jsme s Nelou zajít k psychologovi, ale ujišťovala nás,že už k nějakému chodí a že se cítí mnohem lépe. Nebyla to pravda a myjsme jí to neměli věřit…

Pak přišlo to osudné odpoledne. Na to odpoledne nikdy nezapomenu. Mám to pořád před očima… Nejednou se mi o tom i zdálo!

Seděla jsem zrovna ve vychovatelně, když na mě zaklepal Dominik,jestli může za Nelou. Samozřejmě jsem ho k ní pustila a dál nevzrušeněplánovala službu na příští měsíc.

Najednou se po celém patře rozlehl Dominikův zoufalý výkřik, rvaloto srdce! Okamžitě jsem za ním běžela. Dominik seděl na posteli a vnáručí k sobě tiskl Nelu. Všude byla krev… A Nela byla mrtvá. Oběma námto bylo jasné, ale přesto jsem utíkala zavolat sanitu. Přijela běhemdeseti minut. Dominik celou tu dobu držel Nelu v náručí, plakal atrhavě ze sebe vyrážel: -Nelinko moje, jak jsi mi to mohla udělat? Pročjsi mě nenechala abych ti pomohl? Proč si mě tu nechala samotného?!Nelinko… Nelo!!!-

Bylo to strašné! Když přijela sanita, lékař jen konstatoval smrt.Pořád vidím, jak jí vynášeli z pokoje přikrytou bílým prostěradlem.Když šli kolem mě, zpod toho prostěradla vyklouzla její útlá bledáručka a přes celé zápěstí se táhla dlouhá, hluboká řezná rána. Všude pochodbě stáli Neliny kamarádky a plakali. Pro všechny to byl hrozný šok…

Uvědomila jsem si, že Dominik je sám v Nelině zakrváceném pokoji.Šla jsem za ním. Z nás všech mu muselo být nejhůře! Vešla jsem dovnitřa nenapadala mě slova útěchy… Ale Dominik v pokoji nebyl. Všimla jsemsi něčeho černého na stole. Přišla jsem blíž a uviděla nápis napsanýlihovkou na desce stolu: Jednou jsem jí řekl, že jí nikdy neopustím… A svůj slib dodržím!

Věděla jsem hned co Dominik udělal, ani jsem se z toho okna nemusela dívat… Ležel mrtvý dole pod okny internátu…"

Vychovatelka skončila s vyprávěním smutného příběhu a otřela simokré oči. Třináct párů očí na ní hledělo s otevřenou pusou. Nejednoděvče mělo v očích slzy.

"A ten pokoj… Je prázdný?" Odvážil se někdo zeptat.

"Nějaké věci si odvezli Neliny rodiče, Nějaké drobnosti v něm zůstali…" Odvětila vychovatelka.

"Mohli bychom se do toho pokoje podívat?"

Vychovatelka nejdřív chtěla rázně zamítnout, ale cosi se v nízlomilo a ona došla pro klíče. Chvějící se rukou odemkla pokoj. Bylozvláštní překročit práh pokoje, do kterého téměř pět let nikdonevstoupil. Pokoj byl téměř prázdný, Jen nad jednou postelí bylyvylepeny fotografie. Byla na nich Nela s Dominikem. Na jedné byli slyžemi vyfocení na horách, na druhé zase v létě u stanu a na další bylina chodbě internátu. Fotek tu byla spousta a z většiny se dívala Nela sDominikem. Kdosi přistoupil ke stolu a dívčí ruka odhrnula vrstvuprachu z místa. Kde byl, sice časem už značně vybledlý, ale stále dobřečitelný nápis: Jednou jsem jí řekl, že jí nikdy neopustím… A svůj slib dodržím!