voofy

Koukat na oblohu, tak modrou a jasnou, a vzpominat tebe. Číst SMSky a vzpomínat, že kdysi jsi napsala tak krásnou, a natolik nezpomenutelnou, že nevíš co dal. Žit ve světě, ve kterém jseš někde vedle, na jiné, ale natolik blizké a najednou daleké planetě. Nesrozumitelnost slov, které neslyšime jen kvůli tomu, že jsme slepý tou krásou. Nevnímavost okamžiků od přebytku citů, kdy jsi byla vedle, ale pamatování každé vteřiny, co jsi byla pryč. Není to jednoduchy, není to složitý, je to jen takový jaký to je. Pořad je to nepochopitelný, a možná od toho to tak boli...