voofy

    Občas jsou takové okamžiky, že chce se schovat, utéct od všech, být někde na ostrově, kde nikdo není. Být jenom s sebou. Poslouchat jak se bije srdce, jak teče krev, poslouchat vlastní dýchání, které z častého se stává pomalejší, začíná se bit v klidu. Protože zkoušíš zapomenout na problemy. Ty problemy, které jsou s tebou ne den, ne měsíc, ale již dlouhá léta. Oni tě sledují ráno, když se probudíš, když si dáváš šálek silné kávy, který umožňuje tvoje živobytí aspoň na pár hodin.
    Sledují tebe i když je den; kvůli nim se nemůžeš soustředit, nejde ani přemýšlet. Ale přesto, musíš jít do školy nebo práce, a občas i do školy a potom ještě do práce. A snažíš se něco naučit, něco pochopit, porozumět tomu, o čem vůbec nemáš zájem, dělat to, co tebe vůbec nebaví.
    Ale večer se můžeš uvolnit. Doma nemusíš nic dělat, můžeš jenom sedět a koukat do nikam. Nějaké potřeby? Jídlo - neschopnost vařit jako důsledek kupováni večeří v restauraci a místo oběda čaj s tím, co se dá jíst a pro co nemusíš jít. Záchod? Už jseš dávno zvyklý tam chodit podle rozvrhu. Láska? S časem si přestáváš pamatovat, co to vůbec je.
    Tak je nějaký smysl v takovém životě? Každý rozhoduje sám. Jestli má cenu žit tímto životem nebo vytvořit svůj.

Zázrak je, když oceníme samotu a necítíme se osamělí…

ŽIVOT je zázrak…
...protože je neopakovatelný…
...konec neovlivníme, ale můžeme ovlivnit jeho průběh…
...a to není málo...