Můj blogíek

Každý si myslí, že jsem blázen. Ale já ne a ne a ne a ne! Že žiju vesvých snech? Že propadám jakési meditaci, či proto že mám svůj svět?Ne, jsem stejná jako každý. Akorát spím déle než ostatní a pravidelněsi zapisuju deset až dvacet snů denně a z nich se pak snažím něcovyvodit. Jeden týden se mi zdá o pavoucích a druhý zase o rodičích. Jeto různorodé.
Ve škole nemám žádnou kámošku, nikdo mi nerozumí. Nechápe, že sezabývám magii, ale jinak jsem úplně normální holka jako oni. Oblíkám sestejně, chovám se téměř stejně a učím se úplně stejně. Jen kdyby toněkdo chápal... třeba někdo... někdo opačného pohlaví. Ale i vsedmnácti pořád nikoho nemám. A i to bude asi kámen úrazu, že mnouholky opovrhují. Klukům se líbím, ale jakmile zjistí, že se zabývámmagii, berou roha. Proč proboha??? Každý máme nějakého koníčka. Někdorád luští křížovky, někdo rád studuje a někdo spí.
Už se nemůžu dočkat do postele a na svůj senný svět.

....... létám... já létám! Vznáším se. Podemnou jen louka plná růží,pampelišek a sedmikrásek. Jak krásně kontrastují ty tři květiny.Přistanu mezi něma. Položím své zuboželé tělo k nim a vnímám jen tuvůni. Vůni léta a krásy. Ve svém vlastním snu usínám... mezi květy,které působí tak aromaticky. Trhnu sebou... vzbudím se ve svém snu,nikoli ze snu. Ale co mě tak plekalo?? Můj pohled je připoután dozelených očí kluka, jenž leží vedle mne. Odkud se tu vzal? Nadzvednu sena lokti, abych lépe viděla, ale on mne položí jemně zpátky do heboučkétrávy. Je jen v šortkách a jeho krásná, opálená, vypracovaná postavamne jemně obejme. Má kůže se jemně naježí, jako by dostala elektrickýšok. Není se čemu divit... tak nádherný kluk... a je vedle mne... vedleholky, které se každý bojí. Ležím, ale stále hledím do těch jehonazelenalých studánek. Taktéž se dívá on na mne a pravou rukou hladí málíčka a vlasy... které rozpuštěné vypadají velmi krásné. Najednou seleknu. Posadím se, abych lépe slyšela a oznámím mu.
„Už musím, zase se uvidíme.“ Odplatou je mi jeho nádherný úsměv a oči, které mne vyprovázejí až do vlastní postele.............

Ale to už zaklapnu budík a se skvělým ranním dotekem vyšlápnu do nového dne.

Plná štěstí a elánu vyskakuju půl metra vysoko. Ani se mi nechce věřit,že za to může ten „hloupý“ sen. Ve škole mě nerozhodí ani pětka zmatiky, která se v mé žákovské ocitá úplnou náhodou. Jinak z tohohlepředmětu exceluji. Již odpoledne se hrozně těším domů... na spánek a nanávrat k tomu šikovnému princi.

........ nelétám. Jen pomalu se plížím, abych ze zadu pohladila svéhomilého. Má tuhá ramena a dole jen jakýsi šátek v barvě mých šatů. Jsmejedno tělo, jedna duše. Otočí se, aby pohlédl mi do očí. Při jehoúsměvu se podemnou zatřese louka s květinama. Vstane, aby mne mohluchopit za ruku a vést po té krajině jako svou dívku. Když nemámí mnerůže, je to jeho pohled a rty, co spalují mou duši. Ruka, jenže stáledrží tu mou, je krásně teplá a ochranitelská. Najednou mám chuť udělatnějakou hloupost. Pustím se svého prince a utíkám daleko za louku. Onpomalu kráčí za mnou v mých šlépějích... ležím svlečená v trávě,přikrytá jen pampeliškami. Čekám s úsměvem na tváři, co udělá, jak namé gesto zareaguje. Je to snad ještě krásnější, než v mých snovýchpředstavách. Uklekne před mé nahé tělo. Projede svými prsty po celéjeho délce. Nemůže nevidět husí kůži, která při prvním doteku zdobíopálenou kůži. Poté se přikrčí, aby byl svými ústy blízko mých. Nejprveje jen tak lehtá, poté saje a nakonec opravdu políbí... Nenechá mnevšak dlouho jen tak. Jeho rty začnou bloudit po mém těle. Každičkýkousíček je políbený, každičký kousíček cítí jeho jemný dech. Přestanujen nečinně přihlížet a dotknu se jeho nahých zad.....

„NEEEEE,“ vzbudím se celá spocená.
„Ségra vstávej do školy, dělej,“ budí mě o 10 měsíců starší brácha.
„Seš blbej.“
Tak ráda bych se tam vrátila, za ním, za mým milým... v tom si všimnu,že je teprve večer a bratr si ze mně vystřelil. Takže jsem spala teprveod příchodu ze školy. Juchů, můžu se vrátit. Ihned se převléknu dopyžama a ulehám natěšená, jak dál vyvinu svůj krásný sen.

......... ani nemusím utíkat na stejné místo, kde můj sen skončil. Jeto tak krátce, že stále tam ještě ležím, akorát svou přítomnostívpustím do svého těla i duši. Má ruka stále spočívá na jeho zádech.Jemně ho pohladím, projedu prsty až po hrudník, abych se dotkla šíje artů. Samotnou mne to dostává do konečků prstů.
Znovu ten elektrizující pohled do očí. Poprvé za celou dobu promluví on, ale šeptem a má to tu pravou atmosféru.
„Jsi nádherná a jen má.“
„Ach, nikdy bych nevěřila.“
„Kluci se musí o tebe bít.“
„Ne, nikdo o mne ani nezavadí.“
„To není možné. Taková princezna.“
„Jo princezna,“ usměju se při vzpomínce na každého nápadníka. „Ale taková, která miluje magii.“
„Já také,“ rozsvítí se mu oči jako hvězdičky.
Políbí mne. Něžně, krásně, romanticky a přitom vášnivě. Poddám se.Úplně. Ani se bránit nechci. Cítím se konečně tak, že žiju, že existujua může za to právě tento člověk.
Jeho ruka zabloudí na mé prso. Ze začátku jej jen trochu hladí, poté seodváží a začne je líbat. Chci křičet, ale najednou mám sevřenéhrdlo..........

Doprčic budík. Nechci do školy.Chci zpátky. Určitě se seznámíme víc. Jánechci do školy ne... ale jdu. A ještě k tomu celá šťastná. Jako napotvoru zrovna zapomenu doma batoh s věcma. Vlastně jsem si je aninenachystala. Nebyl čas:) Nevadí, ve škole se prostě omluvím. Z tohopřemýšlení mě vytrhne tupý náraz...
„Jauuuu,“ syčím nepřívětivě.
„Jéžiši promiň. Jsi v pořádku?“ pohlédne na mne a já na něj. V tu chvíli zmrznu v půli pohybu. Vypadá to, že je na tom stejně.
Asi po pětiminutové odmlce sjede na má prsa. Trochu se zastydím, ale on mne velice překvapí.
„Tam jsme skončili princezno...“
„Ty existuješ?“ zeptám se trochu netaktně.
„Spíš ty...“