Můj blogíek

Paní hostinská, ještě dva rumíky, zakřičel Lojzík přes celý lokál,přičemž zdvihl ruku jako hlásící se žák. A co se stalo, že jste se tadyukázal, optal se mě můj přísedící. Ale, odpovídám, pohádal jsem sestarou. A na truc ses přišel opít zě? doplnil mě Lojza, já to známkamaráde ,mě to nemusíš vysvětlovat. Paní hostinská tak co bude s těmirumy!, zvýšil hlas. Ale jo pořád….., ozvalo se od pípy, která přeshustý oblak kouře s cigaret nebyla téměř vidět. To je ale obsluha co?Tuhle ji včera povídám, Paní hostinská, kdyby jste se třeba trošičkuusmála, hned by se mi tady lépe pilo, a víš co ona na to? Nevímpovídám. Prý že to ho po ni chci moc aby se za ty prachy co tu dostáváještě smála. Ale ticho už jde. K našemu stolu se přihnala obstarožníhostinská. Její ústa silně podléhali zemské gravitaci, neboť jejíkoutky byly svěšeny dolů. Tácek se dvěma rumy nám práskla doprostředstolu tím způsobem že třetina rumu se rázem ocitla na tácku. Znechuceněnám udělala tužkou na lístek dvě čárky a beze slova odešla. Takkamaráde nazdra….ani to nedořekl a už ji klopil do sebe. Na tvojepovídám a smočil jsem si lehce rty v hnědém moku. Mezitím se vracelahostinská ze své obchůzky po lokále. Lojza ji uchopil za ruku se slovy,dáme si tady s panem Hanzlíkem repete. Nic nebude, okřikla ho, dneskakončíš. Hostinská se obrátila na mne a s přivřeným pravým okem začalažalovat. Víte pane Hanzlík kolik toho včera vypil? 14 velkých!!!Odpověděla si sama. Lojza hned vyskočil ze židle a začal oponovat, Coto kecáš, vždyť já pil včera jen pivo! No tys na to vypadal že sichlastal jen pivo, povídá servírka s notnou dávkou ironie. Opět seotočila ke mně žalujíc: včera ještě před tím než jsme ho vyhodily taknám to tady celé poblil, za chvíli se kouknu z okna a přes celou ulicidlouhá čára, ehm však víte čeho……Já vám říkám pane Hanzlík kdyby jstešel po té stopě tak dojdete až ložnici tady tohohle ožraly.Vždyť já bylale střízlivý, nato Lojza. Ty nejenom že si ožrala ale taky lhář, kdybysis to aspoň přiznal, ale on mi tu do očí lže že pil jen pivo. Ale…….vyskočil zase Lojza. Hostinská ho hned okřikla jako psa, sednešdědku!!!Lojzík už ani neceknul. Po odchodu hostinské nastalo chvíliticho. Když jsem viděl Lojzu, hledající zahanben svou mužskou hrdost,kterou mu hostinská prošlapala až někam hluboko do podlahy výčepu,začal jsem mu pro útěchu vyprávět svou příhodu.
Víš Lojzo, začal jsem, lhát se musí umět. Jediný kdo dokáže kvalitnělhát je herec, protože ať si říká kdo chce co chce, přece jenom někomulhát je takové divadelní představení, kdy člověk hraje něco co veskutečnosti není pravda. Já jsem jednoho červencového dne cestou zpráce a s výplatou v kapse, přišel tady uhasit žízeň. Sednu si ke stolua po chvíli si ke mně přisednul Venca Paverů, znáš ho ne? Lojza se namě tázavě podíval, Venca Paverů? Ty ho určitě znáš, to je ten co uždvakrát seděl za podvody, ujišťoval jsem ho. Jo Venca, svitlo Lojzovi vuž tak dost propité hlavě, neseděl náhodou už dvakrát v lochu zapodvody? Tentokrát jsem se na něho podíval tázavě já, jestli to mysletteď vážně. Z jeho očí jsem vyčetl že si ze mě vola nedělá, tedypřesněji řečeno nechtěl udělat. Radši jsem se napil trochu rumu, apokračoval v příběhu. No tak on si sedl naproti mně a že jestli sinechci zahrát karty. Já jsem mu odmítavě odpověděl že už karty dávnonehraji, že jsem vždycky prohrál co jsem jen mohl. On se všaknevzdával. Dáme lízanýho, jen jednu hru, co? Ve mně, jako v bývalémvášnivém karbaníkovi, se začali prát tahové ty dvě postavičky. Jedná jekrásná , oděná do zářících bílých šatů, s křídly a mečem a to druhá jecelá ušmudlaná s ohavným ocasem a vždy nabroušenými růžky a vidlemi.Osůbka v bílém smetla toho rohatýma na zem a přiložila mu meč k hrdluse slovy“já ti dám pokoušet našeho pána!“ . Asi v tu dobu jsem zarytěřekl mému pokušiteli že ne, že karty nehraji a basta. Pane Hanzlík,přerušil mě Lojza, nebylo by cikárko. Viděl jsem že rumová pauza munedělá moc dobře a tak jsem mu ze soucitu hodil balíček startek. Kdejsem to sakra skončil, řekl jsem si polohlasem. Že karty nehrajete abasta, odpověděl s přesností Lojzík. To mě velmi potěšilo a zároveňpřekvapilo, protože jsem si do téhle chvíle myslel že mému posluchačije příběh lhostejný jako hosté pro hospodskou. No a já z novou chutízačal. Můj pokušitel na mě šel s novou taktikou. Pohodlně si sedl,zapálil si doutník a začal dělat s balíčkem karet takové fígle, jako todělají v televizi ti kouzelníci a přitom na mě po očku pokukával. V tuchvíli se v mém nitru nějakým nepochopitelným způsobem rohatý vykroutilze spáru toho s křídly a boj začal nanovo. Byl to vyrovnaný souboj alechlapíkovi s křídly pomalu docházely síly. Zato rohatý stále sílil a sním i má touha dát si partičku karet. Najednou okřídlený mužík zakopl oněco co leželo na zemi, při pádu upustil meč a tvrdě dopadl na záda.Rohatý se k němu pomalu blížil s vidlemi nad hlavou, ten dole sebezmocně plazil a jeho oči jakoby prosily o milost. Najednou nebylo kamustupovat a rohatý mu chladnokrevně zajel vidlemi do srdce. A to byljeho konec a vlastně taky můj. Tak dobře pane Pavera, ale jen jednuhru, povídám. Pán se spola vykouřeným doutníkem počkal než mu karty,které právě svištěli z pravé ruky obloukem, dopadnou do ruky levé.Jakmile ucítil všech 32 karet v dlani, bleskurychle se přisunu ke stolua počal horečně rozdávat. První tři hry mě nechal pochopitelně vyhrát.Byl to profík, věděl jak ve mně probudit dávno zapomenutou vášeň prokarban. Pane Hanzlík že vás zase přerušuji, chutná vám ten rum? Co?Jaký rum? Aha ten, a sjel jsem očima k ušmudlané sklenici která bylaještě stále z poloviny plná. No jestli byste mi ho neprodal, řeklnesměle Lojza. Víte ta sůva už mi dneska nenalije, povídá a otočil senenávistně směrem k pípě, tedy aspoň se domníval že tam někde je. Comám s vámi dělat, vydechl jsem rezignovaně. No ale zpátky k příběhu,schválně kolik myslíte že jsem mu tam tehdy nechal. Padesátku? zkoušelto Lojza, kdepak pokyvuji hlavou víc. Osumdesátku? Ne ne samá voda.Sto? Stopadesát? Dvěstě? Nevím vzdávám se a svou kapitulaci hodlalzapít vyžebraným rumem. Jen se napij povídám, bylo to rovných devětsetkorun!!! Jak rychle jsem o tu sklenici rumu přišel, tak rychle se ke měvrátil celý její obsah. Lojza na mě vyprskl celý obsah jeho úst, a kdyžsi otřel hubu, nevěřícně se optal, devět stovek? Jo devět, povídámnaštvaně, a utřel jsem si obličej do ubrusu na stole. A co bylo dál?Otázal se mě spolusedící.No nejprve jsem si poručil tři velké, slil jsem si je do prázdné pivnísklenice a na jeden mocný lok vypil. Pak jsem začal uvažovat co řícistarý. Víte ona u nás drží kasu, a tu prohranou půlku výplaty bych asineutajil. Najednou se v mém mozku zrodil geniální nápad, řeknu jí že měcestou z práce někdo okradl. No jo ale to mi stará jen tak neuvěří,říkám si v duchu. Chtělo to trochu zdramatizovat. Vyšel jsem tedy předhospodu, nabral do dlaně hlínu a pěkně jsem si ji rozetřel po oblečení.Jenže to by nebylo poprvé co bych přišel z hospody jak prase. Stará senedá opít rohlíkem, pomyslel jsem si a počal si vytrhávat knoflíky namém obleku. Nakonec mi zůstali už jen dva. Stále to ale nebylo ono.Uchopil jsem tedy rukáv a prudce za něj škubl. Taky by nebylo špatnézpůsobit si nějakou oděrku, přemýšlel jsem. Postavil jsem se tedy protioprýskané zdi, položil na ní ruce a jemně do ní udeřil hlavou. No nevímdo jaké míry to bylo jemně, protože mi v tu chvíli z čela přes celoutvář až k bradě proudil pramínek krve. Vy jste si sám rozflákal hlavu?To pane Hanzlík zavání úchylkou, podotkl Lojzík. Ještě tu mám jizvu,povídám a prstem ukazuji na svou pleš. No a v tomhle stavu jsem serozhodl že půjdu konečně domů. V tu dobu byla již tma a pouliční světlaspoře ozařovali ulici. Člověk tudy procházející, spatřivši mě, by simohl pomyslet že se tady natáčí historický film Sedláci u Chlumce, a jáže jsem zbloudilý komparsista. Celou cestu jsem si v hlavě přemítal covlastně řeknu starý. Čím byla vzdálenost mezi mnou a domovem kratší,tím se stupňovala moje nervozita. A to už jsem stál u dveří, srdce mibilo dvakrát rychleji než mělo, naposledy jsem se ještě upravil tak žejsem si prsty zajel do vlasů, tenkrát jsem je ještě měl, prudkýmkmitáním jsem si je důkladně rozcuchal, zhluboka jsem se nadechl astiskl zvonek. Jakmile jsem odlepil prst od zvonku s nápisemHanzlíkovy, hned jsem uslyšel ostré cvaknutí klíče v zámku. Jakoby namě čekala, pomyslel jsem si. Dveře se rozletěli a z chodby se na měšklebila moje stará s natáčkami na hlavě. Když mě spatřila se svěšenýmirameny,v špinavých šatech téměř bez knoflíků, s natrženým rukávem arozbitou hlavou, vydala ze sebe jen. Co se ti proboha stalo? A já,kdybych tenkrát do toho vložil špetku hereckého umění, skočil bych jíkolem krku, a usedavě začal plakat. Ona by si mě odvedla do kuchyně aposadila na židli. Já bych se začal třepat jako ratlík aby věděla že stoho mám trauma na doživotí. Ze soucitu by mi na uklidnění nalila pojedné velké slivovici. Potom by se mě opatrně zeptala co se mipřihodilo. Já bych začal nanovo plakat a opakoval bych pouze jen,zklamal jsem, zklamal jsem….Znova by mi nalila a já bych spustil:Mařenko zklamal jsem, já jako živitel rodiny jsem se nechal sprostěokrást, já já já, vzlykal bych , se chtěl bránit ale bylo jich nejmíňpět. Vzali mi celou výpalu….rozpoutal bych novou vlnu pláče. Jak mi tojen ten měsíc vydržíme bez peněz, vždyť mi žijem z ruky do huby, a coděti…..Stará by to už nevydržela a začaly by plakat taky. Tak bych jidojal. Něžně by mě objala začala mě hladit po vlasech. Chudáčku můj,šeptala by mi do ucha, hlavně si to nevyčítej, ty za nic nemůžeš, tovšechno ti lumpové……ale co teď když nemáme ani kačku, špitl jsem.…..Ona by mi řekla že nemám mýt strach, jaká by to byla hospodyňkakdyby si každý měsíc neodložila něco bokem a krásně by se na mě usmála.Nakonec by mi ošetřila ránu, a šli bychom spát. V ten večer nejenom žebych se s toho vykroutil a před manželkou vyrost jako osobnost, aletaky bych měl jen pro sebe tu druhou půlku výplaty kterou mi přeceukradli, že? Ale tak to nebylo. Když se mě optala co se mi probohastalo? Sevřelo se mi hrdlo, a já ze sebe jen dostal….Maruš, ty mi tonebudeš věřit co se mi dneska přihodilo. Jdu takhle po ulici a najednoumě někdo povalil a okradl. Kolik ti vzal? Zeptala se mě. Naštěstí jenpůl výplaty. Najedou mi přistála na tváři taková facka že jsem seskácel k zemi. Než jsem se stačil zpamatovat, stará už byla uvnitř.Začal jsem bušit na dveře, zvonit, zadušoval jsem se že karty užnevezmu niky do ruky. Dveře se znova rozletěli a já koupil druhoufacku, tak tys hrál karty ty syčáku, vyslechl jsem si ze země. Z tézemě už jsem ale nevstal, protože mi ten večer osud naděli nocleh podširým nebem. Ustlal jsem si tedy na rohožce, a pod hvězdami pomaluusínal. I přes to že noc byla tichá pořád jsem slyšel nějaké zvuky.Pocházeli někde z mého nitra: Byl to ten chlápek oděn v bílém plášti as křídly na zádech. Smíchy se svíjel v křeči, a stále opakoval tysdopad, tys dopad…….Tys dopad, uzavřel mou příhodu Lojza. A jak na tovaše stará přišla že jste to prohrál v kartách? To mě taky zajímalo,povídám. Když trochu vyšuměla, což bylo tak asi za dva týdny, tak jsemse ji nato zeptal. Starý, povídá mi, já sice školy nemám ale blbánejsem, když to vezmu selským rozumem, který zloděj ti dneska vyberejen polovinu kapsy. Kdyby tě opravdu někdo okradl tak ti veme vše, todá rozum. A ještě k tomu u nás v Česku. A že si tu půlku výplatyprohrál v kartách to si mi řekl vlastně sám.
Tak to vidíte, povídá Lojza, to jen potvrzuje pravidlo, že lež mákrátké nohy. Ovšem ve vašem případě jí ty nožičky ani nestačily narůst.Paní hostinská, zaplatím! A zvedl jsem ruku jako hlásící se žák …Ale jopořád, ozvalo se od pípy, která přes hustý oblak kouře s cigaret nebylatéměř vidět.