Můj blogíek

Kráčela jsem v pátek ráno jednou z úzkých uliček za obchodním domemKotva a přemýšlela jsem, jak se co nejrychleji dostanu po pracovníschůzce, na niž jsem spěchala, ke svému dalšímu zákazníkovi. Vtom se zprotějšího chodníku ozvalo zoufalé zvolání: "Pani, prosim vás, můžetesebrat to hovínko?" Zastavila jsem se a lehkým pootočením hlavy jsemprověřila čistotu chodníku za sebou, neboť jsem si nebyla jistá, zdajsem náhodou něco nevytrousila. Nedávno mi totiž kamarádka tvrdila, žepo padesátce budu ráda, když udržím moč a stolici.

Za mými zády odpočívala na obrubníku plastová lahev, po bobku však nebylo ani stopy.

"Mladá pani, prosim vás," ozvalo se znovu úpěnlivě, "seberete to hovínko po Míšovi? Já se nemůžu vohnout."

Otočila jsem se za hlasem. Na protějším chodníku stála babka mezipětasedmdesátkou a smrtí. Na vodítku držela chlupáče neurčitelné rasy,druhou rukou ukazovala na hromadu, k níž Míša právě spokojeně strčilfrňák. Počkala jsem, až se po dlažebních kostkách překodrcá auto, a pakjsem přešla na druhou stranu.

"Dobrý den," povídám, "koukám, že ten váš Míša neorganizovaně trousíbobky. Měla byste ho pořádně vycepovat, aby kadil enem na místech ktomu určených."

Babka pozdrav opětovala a jala se mi vysvětlovat, že je jejímuvoříškovi čtrnáct let a že už daleko nedoběhne stejně jako ona. "No,víte, mladá pani, já s ním normálně chodím k Vltavě na náplavku, tam sepomalu projdeme, ale teď je to pod vodou, tak tam nemůžeme. Ale někdyto Míša pustí už cestou," dodala provinile.

"Ten váš pejsek pouští bobky do Vltavy?" podivila jsem se. "To by neměl..."

"Do vody nekaká," ohradila se. "Kaká na náplavku a já to pak samozřejměuklidím. Ale dneska mě strašně bolej záda, nemůžu se vohnout, proto vásmoc prosím, esli byste to hovínko nemohla zvednout. Já ho pak hodím zarohem do koše."

Musím podotknout, že za hovínko by se nemusel stydět ani dvoumetrovývazoun, překvapilo mne, kde se v nepříliš vzostlém voříškovi vzalotolik materiálu. Jsem v podstatě dobrotisko, navíc si myslím, ženeuškodí jednou za čas spáchat dobrý skutek, a tak jsem babku požádala,aby mi dala igelitový pytlík, že Míšův bobek seberu.

"Já nosím vždycky noviny, ale dneska jsem je zapomněla doma," špitla."Nic s sebou nemám. Nemáte kousek papíru, nebo tak něco, vy, mladápani?"

Zavrtěla jsem odmítavě kebulí.

"No jo," vzdychla si a pokrčila rameny, "co teď? Tak to já řeknu někomu jinýmu."

Uvědomila jsem si, že jsem před pár minutami míjela výklad plnýčasopisů a novin. "Počkejte tady, hned se vrátím," požádala jsem babkua zamířila jsem k trafice.

"Dobrý den, potřebovala bych nějaké noviny," pravila jsem prodavačce,která právě rovnala do chladicího boxu limonády v plastových lahvích.

"A jaký? Mám tu Blesk, Mladou frontu, Lidovky, Právo," nabízela.

"Ty nejlevnější," odvětila jsem, "já je nechci na čtení."

Výraz v její tváři svědčil o tom, že přemýšlí, z jaké psychiatrickéléčebny jsem právě utekla. Pak mi podala Mladou frontu a řekla si odeset kaček.

Zaplatila jsem a vrátila se k babce.

"To jsem ráda, že nám ten bobek nikdo nešlohnul," podotkla jsem arozevřela noviny. Potom jsem si dřepla a opatrně jsem hromádku sebrala.Nelibě páchnoucí hmota skončila na obličeji Libušky Barkové, která sena mne ještě před chvílí tlemila z titulní stránky.

"Máme kliku, že dneska není na titulce prezident nebo premiér a že bylzrušen paragraf za hanobení představitele republiky," řekla jsem babce,když jsem jí podala noviny s drahocenným obsahem.

"Mladá pani, moc vám děkuju," usmála se. "Pánbu vám to zaplatí."

Opáčila jsem, že se rádo stalo a pospíchala jsem dál.

"Chtěla sebrat hovno, že jo," zabručel čtyřicátník stojící s cigaretou v ruce před obchůdkem, který jsem po pár krocích míjela.

Nechápavě jsem se na něho podívala.

"Mně se ten její čokl naposledy vydělal před výlohu minulej tejden.Pokaždý přijde s tím, že je stará a nemůže se vohnout, podá mi noviny anechá mě to sebrat," stěžoval si.

"Tak si ode dneška starý noviny schovávejte, už je s sebou nenosí,"řekla jsem mu a konečně jsem vyrazila chladným ránem k cíli své cesty.
.