společně
....včera je dnes a zítra je včera.....černá je noc a bílá je včela.....černý je kos a stříbrná voda......v dálce je most a za ním jen hora......opět se uchyluji psát, psaní mě nabíjí a snad i dobíjí, ale nikdy nezabíjí.........o čem psát když hlas srdce tluče rychlostí tepu?.......proč se smát když ústa říkaj nonstop tu samou větu?........snad ti to nevadí..........mě tvá slova totiž nevadí, ta tvá slova mě vždy na duši pohladí a s trochou štěstí i naladí na další den.....vidím to již jak dnes, když seděli jsme na lavičce přec......ty hodiny, dny a týdny s tebou utíkají jako zběsilé.........a já jen vždy křičím a uplácím ručičky káravé........mě stačí jediný pohled do tvých studánek a ztrácím dech, ztrácím půdu pod nohama a okolní svět, který se začíná podobat špendlíkové velikosti hned..........růžová mračna mě omámí a realita zas zahanbí........ztrácím pojem o světě, o lidskosti, problémech, trápeních..........ty všechny negativa plují s tebou na loďce a já se vždy ptám....jak to děláš?...jaké kouzlo si použil dnes?..komu si zakázal vjezd do našich srdcích dnes?.....jak náročný je lektvar lásky?.....stačí pouhý úsměv?chtíč?.....slyšíš?....prosím prozraď bez prodlení, jsem jen ráda že pak na světě nikdo není, nikoho nepotřebuji, nepotřebujem.........vždyť náš je přece každý společný den.......