Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad, který byl snad protkán žilami bolesti...Za vysokou lípou v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na konec hřbitova, s touhou najít něco zvláštního...Z náhrobku vyzařovala krásná tvář mladé dívky, která byla v té době velice šťastná...Její úsměv byl tak krásný, jako by neznala nic krásnějšího, než lásku a krásu...Před hrobem stál chlapec a dával se smutně na náhrobek, jenž měl na svém záhlaví citát. "KDEKOLI BUDEŠ, BUDEŠ-LI POSLOUCHAT, NAJDEŠ MĚ VEDLE SEBE!"Chlapci mohlo být 18 let, možná i o rok víc. Stál tam sám ve stínu lípy, v rukou držel kytici kopretin. Hladil jejich hlavičky a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála opodál s trochou zvědavostí a velkou dávkou bolesti...Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednou se nepodíval jinam než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do očí. Neviděl mě...Snad by mě ani nevnímal, kdybych na něho promluvila...Byl hezká a mě se zdálo, že hezčího kluka neviděla. Bylo divné, že takový kluk teď není na koupališti, kde by ho s určitostí obletovalo hejno dívek, a že tu stojí a padají mu z očí slzy...Když jsem spatřila jeho ústa, voděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tam nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že ta slova co vypouští z úst jsou urřena někomu, kdo už věčně spí...Byla to slova pro tu dívku. Šeptal něco, ale já jsem mu nerozumněla. Až po chvíli mu vzdych zesílil "Proč jsi mě opustila?!"V té chvíli bych se nejraději vytratila nebýt svědkem hrozné skutečnosti...V tom položil na hrob květiny, otevřel urnu, a zapálil svíčky. Vyndal z kapsy džíns kapesník, otevřel oči, a v tom mě uviděl...Na chvíli se zastavil svýma modrýma očima na mě..."Ahoj, potřebuješ něco?"Nezmohla jsem se na slovo. Zeptal se mě znova, ale já se rozbrečela..Šel ke mně a řekl, abych nebrečela, že život je strašně krutý...Chtěla jsem se mu omluvit, ale ústa nevydala ani hlásku...Dovedl mě k lavičce půjčil mi kapesník, a já si otřela oči...