Večer se neúprosně blížil a oni se rozhodli, že pojedou na diskotéku do blízkého města. Lidé se po nich dívali a říkali, jaký je to pěkný pár, každý jim fandil...Když jsem se podívala na tvář dívky na náhrobku, byla to jenom krásná pravda. Zábava utíkala, oni spolu protančili celý večer. Líbali se při tanci a melodii modrého efektu jim zněla v uších jako melodie varhanů, kterou tak rádi po večerech poslouchali. Když zábava skončila, nasedli každý do jiného auta. Naposledy se políbili a pohladili. Naposled jsi řekly ty krásné slova "Miluji tě!"Maik přišel domů, a šel spát. Uprostřed noci mu volali z nemocnice, že tam přivezli těžce zraněnou dívku a že jejím přáním je, aby tam přijel. Celou cestu jsem běžel, nevnímal lidi, stromy, ulice...Ani nevím, jak jsem se tam dostal. Otevírali mi dveře a dívali se na mě tak ztrápeně. Doběhl jsem do pokoje, kde na nemocničním lůžku ležela Niki...její vlasy byly ještě od krve. U postele seděli její rodiče. V očích měli pohled, na který nezapomenu. Ona jen krátce otevřela oči, a řekla: "Nechce se mi umřít, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a slabým hlasem řekla do mrtvého ticha: "Za všechnu lásku, péči a starost Vám děkuji." Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který nepatřil té veselé dívce šeptala: "Nechce se mi od tebe, moc tě prosím, moc tě miluju miláčku. Dones mi na můj hrob někdy kopretiny, nenechávej ho nikdy prázdný. Miluji tě navěky. Měla jsem Vás všechny hodně ráda. Rodiče, tebe jediného ve svém životě." Potom usnula a my jsme museli opustit její pokoj. Matka se zhroutila a otec ji podpíral se slzami v očích. Dávali nám velice malou naději. Zbytek noci jsem prochodil pod nemocničními okny a nevěděl, zda ještě žije...Svítalo, nastal nový den a ve mě malé mrazení...Zemřela k ránu na vykrvácení. Ještě jednou mi dovolili se na ni podívat a potom ji odvezli. Nechtěl jsem tomu věřit, že ona moje jediná zemřela, že ji už nikdy nepolíbím, neobejmu...Celý měsíc na to jsem nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno. Každý den jsem stál u jejího hrobu od rána do večera a vyčítal jsem si, že jsem ji nechal jet jiným autem...Vždyž kdyby jela se mnou, nic by se jí nestalo. Opilý řidič havaroval a zmařil život dívky, kterou jsem miloval. A tak už rok chodím na hřbitov. Nechci vidět nikoho z lidí. Ty jsi první s kým se tady bavím. Teď se prosímtě nezlob a nech si všechno pro sebe. Lidé jsou zlí a bezcitní. Prosím Tě přijď si někdy popovídat, jsem strašně sám. Už nikdy nechci chodit s žádnou dívkou. Teď mě nech jít samotného. Děkuji Ti...S těmito slovy se semnou rozloučil a já cítila, že se propadám někam hluboko. Šla jsem hřbitovem a tekly mi slzy. Lidé se po mě dívali a já bych byla nejraději na opuštěném ostrově. Ještě několikrát jsem za ním byla. Potom odešel do ciziny. Zůstaly jsme přátelé. Když se vrátil, jezdili jsme na výlety, ale ani jeden nepomyslel na to, že bych mohli spolu být nebo žít. Tak plynul čas a Maik má na hrobě každý den kytku kopretin....Je ode mne. Je to právě měsíc, co se Maik zabil v autě. Snad schválně. Všichni mu říkali sebevrah. Ale já jediná věděla právě proč to udělal. Bylo to pro něj osvobození. Leží teď vedle sebe a jsou stále spolu. Já vím, že nikdy nebude mým přitelem a mou přítelkyní nikdo jiný, než oni dva. Zbyla jsem sama. Sedím pod rozkvetlou lípou, držím v ruce kopretiny, je horké léto a na květy padají slzy...ONI TU JSOU SEMNOU THE END