Doběhli jsme k sestře. "Co je, co se ti stalo??"
"Zdál se mi hroznej sen, že někdo někoho zavraždil, přímo tady v baráku.. každej den se mi nědo takovýho zdá, ale dneska to bylo jako živý.."
"no to jo", řekla sem, "přímo ve vobejváku dole... ted jsem to viděla.. co je se psem??" Táta k němu šel. Pes se nehýbal a vytřeštěně zíral. byl mrtvý.
"boha jeho zabilo ho to...!"
"Co ale dělat?? v tomdle baráku nezustanu ani minutu. Vzbudte mámu a kluka, a mizíme pryč!" panikařil táta. Bály jsme se hejbnout z místa,ale nakonec jsme všude rozsvítily a letěly pro zbývající členy rodiny. Táta vykřikoval, že barák podpálí, aby to zlo vyhnal ven, ale mamka mu to zatrhla.

Nasedli jsme do auta a jeli pryč. "Musíme přijít na to, co to bylo! V tom domě je něco zlýho, něco se tam stalo, at je to co che!" vřískala máma. Bratr namítl "ale kde to chceš zištovat? To tam jako půjdeš, do baráku, a zeptáš se, pane duchu, co se tady před lety stalo?.. blbost"
"Místní kronika", napadlo mě, "to bude ono.. když zejtra ráno zajdeme za starostou a poprosíme ho, aby nás nechal nahlídnout do kroniky, co se v našem baráku stalo, tak se to aspon vysvětlí..."

Přespali jsme v autě a ráno jsme šli za starostou. Byl to staší bodrý strejda.
"áá, vy ste ty, co získali spátky Svobodův statek? No rád vás vidim, chtěl jsem vám blahopřát, no ale nějak sem nenašel chvilku času.. a co že jste tak skleslí? Našli jsem tam pole nevbuchlejh min?"
my mu vysvětlili situaci, a že bysme rádi věděli, co se tam stalo. Starsta během našeho vyprávění měil barvy: ze zdravě červené zfialověl, pak zezelenal a nakonec zbledl.
"zabili vám psa... to je strašný. ale divim se, že až takhle pozdě... Tak je to přecejenom všechno pravda... víte, za minulýho režimu tam měli sídlo komunisti, byl to něco jako kulturák, ale nikdo tam moc dlouho nevydržel. obviňovali lidi z vesnice, že je chtěj pomocí triků vyhnat. No ale my jim řikali, co se tam stalo. Jo, chyba byla, že sem vám to neřek. Co se tam stalo se tady traduje už 150 let, do kroniky tak můžete nahlídnout, ale tam jejenom zpráva o tý vraždě. Posadte se, povím vám, jak to bylo." my zaujali místa na gaučích a poslouchali starostovo vyprávění.

Před 150 lety žil na našem statku boháč Svoboda, tedy náš pra- předek. Za ženu dostal mladou dceru tatkářů z vedlejší vs. Ta si ale chtěla vzít jednoho z čeledínů, dokonce spolu i čekali dítě. Rodiče o tom ale nechtěli ani slyšet a dceru provdali za starého statkáře Svobodu. čeledín někam utekl, a nikdo nevěděl kam, ale bylo to lepší. Otec tý holky ho chtěl nechat zavřít. Svoboda chtěl vědět, kam se poděl, protože si myslel, že mu jeho žena tajě nosí jídlo. No a ta holka Svobodu strašně nenávidela. I celý statek. Její dítě umřelo při porodu, ale za rok měla další se Svobodou. To dítě přímo nenáviděla. Jednou v noci, kdy se zase se Svobodou pohádala, to vyvrcholilo. Vzala pohrabáč a Svobodu několika ranama zabila. Pak sebrala pár svých věcí a utekla do tmy, nikdo o ní nikdy nic už neslyšel. Dítě vychovali jeho prarodiče.

Byli jsme rádi, že víme o co de. Takže dům byl plnej nenávisti tý holky, co zabila svýho manžela. A jelikož to byla naše prapředkyně, tak jsme to v domě cítili.
Nakonec jsme nechali dům vysvětit, jak nám poradil starosta, a na místo, kde se vražda odehrála, jsme dali malý památník. Od těh dob nám nikdo nic neprovedl.