Zorrce Mstitelové bylo 14 let. Se Zorrem Mstitelem nic společného neměla, jen jméno. Pořád se cítila, že je osamělá a nikdo o ní nejeví zájem. Zčásti to i byla pravda. Matka Iveta, otec Roman, babička Kateřina a dokonce i malá sedmiletá sestra Kačenka byli toho mínění, že Zorra je sobec. Sestra se s ní často hádala a nesnesly se. A vůbec, Zorra se okolních lidí stranila a zdálo se, že si všímá pouze sebe a na nikom ji nezáleží.
Zorra se narodila v Praze, a teď i s rodinou žili v sídlišti Pankrác. Holky musely mít oddělené pokoje, protože jinak by to nešlo. Sousedi si často stěžovali na rámus a řev z dívčího pokoje. Pořád se jen hádaly, ječely a rvaly.
"Kdyby ses nenarodila, měla bych celej tenhle pokoj pro sebe! Vo nic bych se s tebou nemusela dělit!" Byl Zořřin nejčastější výrok.
"Vypni toho Debila!" Kačenka měla na mysli Zořřiného oblíbence Petra Muka. Zorra se jen pousmála a VOLUME pootočila doprava. Katka začala strašně ječet a vytáhla kabel ze zásuvky. Zorra ji ho vytrhla a mlátila jí s ním. Obě při tom řvaly jako domorodci. Romana a Ivetu věčné řevy už pořádně štval. Za chvíli se rozezvučí zvonek a soused Douša tím svým nudným hlasem pronese to své "prosím vás, mohli byste bejt trochu potišejc? Jo? Děkuju."
Nebo přijde paní Nováková a řekne "moje Kikinka nemůže usnout. Buďte tiše, nebo zavolám policii!" Romana však napadla spásná myšlenka. Sice byl jen prodavač v zelenině, přesto ho napadlo, že dcery přestěhuje do většího pokoje a místnosti rozdělí sádrokartonem. Stalo se tak. Dům si oddechl.
Zorra chodila do 9. třídy. Nebyla nijak výjimečně nadaná, chystala se na knihkupce. To jí vybrala Iveta. Ale lhali by jsme, Zorra měla básnický a spisovatelský nadání. A nebylo to ledasjaké!
Svým vzhledem a inteligencí taky nikoho neupoutala. Měla zrzavé vlasy, dlouhé až nad zadnici, kterou měla trochu větší. Nebyla špekoun. Prsa měla dost malá, tak jedničky, nebyla extra štíhlá, ale ani extra tlustá. Nohy měla ani ne dlouhé, ani ne krátké. Zato měla silná stehna. Výjimkou byly paže, protože často posilovala, a tak měla docela slušně vypracované svaly. V obličeji taky nic neměla napsáno. Byla nudný, nezajímavý a apatický člověk a nehodlala to měnit. Usmívala se snad dvakrát do roka, s nikým se nebavila. Ve třídě, ba i v celé škole neměla jedinou kamarádku nebo kamaráda. S žádným klukem nechodila, neoblékala a nečesala se přitažlivě, být sexy se ji zdálo pod její úrovní. Měsíc klidně nosila jedny kalhoty a jednu vytahanou mikinu. Nejčastěji chodila v černé barvě.
Kdo ji snad nejvíc nechápal, byla její devatenáctiletá sestřenice Hana. No byla pravý opak Zorry. Nechápala a pohrdala jí. Zorra ovšem taky. Ta pohrdala všemi lidmi...
Vám se teď Zorra jistě zdá jako ten největší cvok. Je i však pravda, že Zorra byla hluboce citově založený, přílišný introvert, ale měla i spousty dobrých vlastností. Dovedla odpouštět, dovedla mít ráda, i když se to nezdálo, dovedla pomoci komukoli v nesnázích, i když se to nezdálo., dovedla fůru věcí, i když se to nezdálo... Ale všem stačil jen první dojem z ponuré dívky.
"Zejtra odjíždíme", pronesla jednoho jarního čtvrtku Iveta, povoláním městská strážmistryně.
"Kam?" řekla Zorra.
"Na chalupu."
"Tam?"
"Jo, proč by ne? Dlouho sme tam nebyli, a ani nebudeme. Plánujem tu přístavbu."
"A co léto? Je za měsíc, ne?"
"Nejsou prachy, abyste odjeli s Kačenkou na tábor, tak pojedete k babičce i s Hanou..."
"Vtip?"
"Ne, proč bys nejela? Babička má přece tu stáj s koňmi."
"Já se koní bojím."
"Vodkdy?"
"Vod loňskýho léta, jak mě Kakadu shodil."
"A sou tam ňáký lidi, se kterejma by ses mohla spřátelit", nevzdávala se Iveta.
"Určitě tam bude Honza", povzdechla si Zorra.
Honza byl Zořřin sedmnáctiletý mentálně postižený bratranec, který by měl zaručeně lepší život, kdyby nežil v nepřátelských Okrouhlicích na Vysočině, se svými rodiči a bábi s dědou. Teta a strejda ale dělali v místním JZD, tak nikde jinde než ve velkém domě s koňskou stájí bydlet nemohl.
Honza byl snad jediný člověk, ke kterému Zorra dávala své city najevo. Bylo to tím, že když byla Zorra malá, tak se Honzy, trpícího Downovým syndromem, bála. Jenže pak měla výčitky svědomí, protože byla velmi lidský a citlivý člověk, a tak všecku svou pozornost, když byla u babičky, věnovala Honzovi. Hrozně ho litovala, a to i kvůli necitelným a krutým výrostkům z okrouhlického dětského domova, kteří se Honzovi krutě vysmívali.
To Zorra nikdy taková nebyla. V životě se nikomu postiženému neposmívala a nenadávala. A nejen postiženým. Normálním taky ne.
Když ji v páté třídě šikanovali, tak si to s několika aktéry vyříkala ručně. Jenže kolegové byli neúprosní a hnedka ji práskli řediteli. Dostala třídnickou důtku. Když v šestý třídě ochraňovala čtvrťáka před deváťáky, hned ji spolužáci "udali". Naštěstí se vše vysvětlilo. Zorra opravdu nebyla zlý člověk, ochraňovala slabší, nesnášela bezpráví, a ač ji to moc nemyslelo, vždy věděla, kde má zasáhnout... ne nadarmo se této zvláštní holce přezdívalo Zorra Mstitelka...