DALŠÍ PŘÍTEL

Zorra se v Okrouhlicích příjemně zabydlela. Skamarádila se s rozhodčím Ondřejem Marešem, příjemným toť chlapíkem, a pak s básníkem Květoslavem Homolkou, bezelstným moulou. Ale našla si i dost nepřátel...
Uplynuly tři deštivé dny. Zorra se dost nudila, ale po zkončení monzunů se rozhodla vyprovokovat zaměstnance JZD. Pak si to ale rozmyslela a šla neohlášena navštívit Mareše. Nestalo se tomu tak, Zorra Mareše nenavštívila, ale konečně by chtěla zjistit, jestli ten kluk ze snu opravdu existuje nebo jestli se jí ten sen jen tak zdál. Rozhodla se zajít za Marešem a podebatovat s ním o tom - nevysměje se jí, a možná bude o snech a výkladech neco vědět...
Teď ale došla k malému domku, kde slyšela hlasitou hudbu.Zastavila se a stála. Opřela se o plot. Kus za ním bylo malé hřišťátko na nohejbal a na něm seděli čtyři kluci a poslouchali hudbu. TATU, Eminem.
Zorra zkoprněle stále za plotem. Tak nějak měla strach kolem nich projít.. zase budou řeči... Pak se nějak dopravila k zadním vrátkům a vešla na hřiště. Chtěla jím projít na druhou stranu, no třeba nadávat nebudou.. na oblečení snad taky ne... Oblečená je sice hrozně, černý dlouhý gatě, černá mikina s dlouhým rukávem a kapucí, navíc asi o 3 čísla větší, a vlasy v nedbalém culíku...
Zorra cítila, jak ji kluci pozorují. Tak se na ně taky koukla a posunkem ruky je pozdravila. Tři byli tmaví a jeden běloch, co kouřil cigaretu. Zorrě hlavou probleskla myšlenka, že by se s nima spřátelila. Ale jak na to...? moment, v jednom časopise sem četla, že se dva seznámili tim, že se jí zeptal, k olik je hodin... Spásná myšlenka!
"Kluci, nevíte kolik je hodin?" znělo to sice blbě, ale aspon tak.. nervozně si prsty pročesávala vlasy.
"Tak je půl čtvrtý", řekl blondák v kšiltovce, "tyjo, to sou vlasy!" vykulil oči, vstal a nevěřícně koukal na Zořřin dlouhý porost hlavy.
"No a když už jsme u toho, jak se jmenujete? Já se jmenuju Mstitelová. Zorra Mstitelová, přezdívka Zorra Mstitelka!" Usmála se povzbudivě. Jeden tmavší hoch se zasmál.
"Copak, vadí ti na mě něco?" zvážněla Zorra.
"Ne, ne", smál se ostýchavě.
"No a ty seš kdo?" přiostřila Zorra.
"Ilja Málek, to vedle mě je můj brácha Lojza a tehle je Zdenda, taky brácha", ukázal na menšího chlapečka.
"A kolik ti je?" Pokračoval Ilja.
"Čtrnáct. A vám všem tady?"
"Mě je třináct." Odpověděl Ilja.
"Dvanáct", řekl ten blondák.
"Osmnáct", pronesl Lojza.
"Devět", zavrčel Zdenda.
"Chceš cigaretu?" Nabídl ji Dvořák.
"Smím?" Zorra si nabídla. Nikdy před tím nekouřila, závislá nebude, nesnáší ten kouř z toho, její rodiče taky nekouřili, ale proč by si nevzala? Zkusit se má všechno! Ale nepřehánět!
"Ty si nedáš?" Vznesla otázku na Ilju.
"Ne, já nekouřim."
"Chachacha", zasmála se suše Zorra.
"Sportuju", hájil se.
"Jo? To bych tě chtěla vidět!" Zorra se nestyděla trochy nadsázky. Ilja byl opravdu sportovní postavy, a hrál fotbal.
„Vždyť je to ta...!" Vykřikl Dvořák a ukázal na Zorru.
"Co? Kdo že sem?!"
"To seš ty, jak vběhla do toho hřiště, a pak jak si tim koněm málem zabila Vildu Karáska!"
"Toho ježouna?!"
"No jasně!" dodal Lojza, "viděl jsem to. Seš dobrá ", řekl uznale.
"Maj tam na tebe pěkně spadeno," přiznal Ilja. Zorra zmateně koukala z jednoho na druhého.
"To jo. Dej si na ně bacha!“ řekl jakýsi ženský hlas. "To je samozřejmé," vykoktala nechápavě Zorra.
"Mami, že vo ní řikali, že je pražská rachejtle, viď?“ Vpadl ji do řeči Zdeněk.
"Uch", vypálila Zorra, "vy ste jejich matka? Ech - těší mě. Jmenuji se Mstitelová. Zorra Mstitelová, s přezdívkou Zorra Mstitelka. Vy budete paní Málková, ne?" řekla o pohled sebevědoměji.
"To jsem, Zorro. A ty seš sestřenice Honzy Krále, viď?"
"Přirozeně. Všechno vám tam u děcáku řekli a ještě mnoho navíc, viďte?"
"Ty vo tobě nakecali", z poza domu vykročila další cikánka s cigaretou.
"Emm... Dobrý den! A vy jste kdo?" Snažila se o přátelský úsměv Zorra.
"To je Daniela! Ségra!" řekl za ni Zdenda.
"Mě se smí tykat, tak stará nejsem, je mě teprve 17!" Usmála se.
"Bezva. No tak já už pudu. Kdybyste mě chtěli, bydlím v domě 165, u Královejch. A vomlouvám se za ten vpád na to hřiště."
"Eště tady buď, hele, Zorro, můžem jít k rybníku, jo?" Prosil Ilja.
"Jak si přeješ. De se k rybníku." Pak se všichni rozloučili s Málkovou a Danielou a šlo se k rybníku.