PŘÁTELÉ A NEPŘÁTELÉ

Zořře se v noci zdál zvláštní sen... Šla jakoby v nějaké zvláštní krajině, kde byly samé kopce, Pak došla do místnosti, která se nápadně podobala místnosti policejních výslechů. Avšak to nebylo v Praze, nýbrž v Okrouhlicích. A v té místnosti seděl jakýsi člověk. Mohlo mu být tak něco přes 20. Byl vysoký a tmavovlasý, ale Zorra mu do obličeje neviděla.
"Za co tady seš?“ Slyšela se Zorra.
"Já... zabil sem je...", dostalo se jí odpovědi.
"Tyvole, proč?"
"Na tom už stejně nesejde..."
"Máš pravdu, ale já jenom, jestli to bylo po právu, nebo třeba jen v opilosti, jsem totiž Zorra Mstitelka!" Pronesla.
"V opilosti to teda nebylo..." řekl tvrdě.
"Takže jsi zabiják - proč??"
"To si nechám pro sebe!" odsekl.. a Zorracítila, že se probouzí...
Celý tento sen ji nešel z mysli. Říkala si, že to musí něco znamenat, a je na ní, aby to rozluštila. Honza naštěstí za dva dny odjel na třínedělní tábor pro podobně postižené děti, kam jezdil každý rok a moc se mu tam líbilo. Tak Zorra Mstitelka mohla pátrat... abych našla aspon někoho kdo se mu podobá - aspon mam něco dělat...
Namířila si to někam do vesnice, kam jí nohy vedly. Tušila, že ten sen něco znamená.... že sny podobný nálady obvykle něco předpovídaj...! Ještě si řekla, že se staví na poště a pošle Honzovi pohlednici. Na poště zavírali za pár minut... ale zapomela na to.
Jak tak šla, vešla brankou do zahrady sirotčince. nevadilo jí to, nestyděla se, byla zvyklá lezením na nepovolaná místa. Jak tak šla, zamířila si to rovnou na hřiště, tak míjela bandu výrostků. A pleskla se do čela.
"Já vůl!!! Zapomněla sem na dopis pro Honzu! To se může stát jenom mě!" Vykřikla, aniž by si to uvědomila. Výrostci zpozorněli.
"Jakýho Honzu? Krále?!" Zařval nepříjemný kluk.
Zorra neuměla lhát. Přikývla.
"Tak ten mentál je tvůj kluk?"
"Bratranec", opravila ho.
"To se povedlo! Heheheh!" řval smíchy.
"A ty seš kdo?" řekla o pohled sympatičtější holka.
"Mstitelová. Zorra Mstitelová."
"Bond! James Bond! Chááá !" Ječel smíchy jiný kluk.
"Tyvole! Tyvole! Zorro Mstitel!" Ječel ten první.
"Vodkaď probůh seš, vole? Ze cvokárny?" Smál se další.
"Ne, chlapečku. Z Prahy." Odpověděla drzým tónem Zorra. Smích jaksi ustal.
"A co tady chceš, vole? Vypadni vocaď! Tady nemáš co dělat!" Spustil první.
"Že najednou tolik ochoty, ježoune!" Odsekla mu Zorra.
"Kliď se vocaď! Vypadni, ty Pražačko!" Ječeli další a ježoun do Zorry strčil. Ta mu to oplatila dobře mířenou ranou pěstí mezi oči. Spustila se mu krev.
"Tyvole, nakopejte jí někdo! Já jí snad rozbiju hubu!!!" Zorra na nic nečekala a dala se na úprk. Ani si nevšimla, že její sebeobranu vidělo několik dalších dětí, mladších, a dokonce i několik vychovatelek.
"Vrať se! Ihned sem pojď a vysvětli to!" Ječela vychovatelka. Zorra dostala strach a mizela odsud.
"My ti ji přivedeme!" Nabídli se dva kluci. Ona odmítla.
"Ne, vono ji to přejde, zrzku zatracenou!" Láteřila.
"Byla to Pražačka!" Oznámil menší chlapeček.
"Já to věděla! Pražáci! Ty si troufaj..."
"A sestřenice toho menála Krále..."
"Chudák Honza!" Vychovatelka nebyla tak krutá, jak se zdálo. S Honzou rozhodně soucítila a nesnášela, když se mu její svěřenci smáli.
Zorra mezitím hledala úkryt na hřišti. Vlítla jako tornádo mezi hráče fotbalu, starších pánů. nečekaně do jednoho vrazila a strhla ho na zem. Starší strejda se složil a soupeř mu sebral míč. Ozvala se píšťala rozhodčího. A smích přihlížečích lidí.
"Co to tady děláš? Proč nám lezeš do hry?" Ptal se rozhodčí a zvedal Zorru.
"Já... zdrhám... promiňte... sem jako tornádo, netušila sem, že hrajete!"
"Nojo, no.... Lucko, postarej se o ní! Asi ji někdo pěkně vystrašil!" Zavolal svou dceru rozhodčí.
Lucka a dvě holky šly Zořře vstříc. Zorra se snažila vypadat co nejvystrašeněji, aby ji ten průšvih prošel. Naštěstí jo.
"Jak se jmenuješ?" Slyšela Lucčin hlas.
"Mstitelová, Zorra Mstitelová, alias Zorra Mstitelka, věk čtrnáct let!" Sypala ze sebe.
"Hahaha, no tak to já sem Lucka Marešová, bez přezdívky, věk dvanáct let!"
"Dvanáct? Snad šestnáct, ne?"
"Ne, já vypadám starší... Tyhle dvě jsou Beáta a Šárka, Šárce je deset a Beátě 13. A ty seš tady nová, ne? Vidím tě tu prvně."
"No... mam tady tetu, strejdu a bábi s dědou. A bratránka Honzu."
"Myslíš Krále?"
"Myslím."
"Hmmmm... A proč si sem vpadla jak o torpédo?"
"Zdrhala sem. Před těma z děcáku."
Pak změnily téma. Holky Zořře vyčítaly oblečení a účes – měla šedé tepláky s dírami a vytahanou mikinu téže barvy a vlasy důsledkem pádu rozcuchané - hned ji zvaly domů a česaly ji, malovaly a zkoušely na ní své nové oblečení. Pozvaly ji i na zítřek.
Tři dny Zořře vydrželo dělat dívkám modelku, ale když se v Lucčině domu objevilo pět dalších holek, které se Zorrou jednaly jako s panenkou na hraní, vznesla Zorra otázku: "Proč tohle všechno se mnou děláte?"
"Víš, v týhle době musíš chodit hezky oblečená, mít hezký vlasy, ty se klukům musíš líbit a ne před nima zdrhat!" Vysvětlovala Lucka.
„A pudem někdy do rybníky, až bude tepleji?“
"Blázníš?" Zhrozila se Lucka, "dyť je tam úplně hnusná voda!"
Dnešek Zorra ještě jakž takž přetrpěla, ale druhý den už zůstala doma. Jelikož bylo hezky, ale ne na koupání, tak si sedla na koně Vráťu a rozhodla se trochu se projet po vsi.
Po cestě klusala na hřiště, podívat se, jestli náhodou nepotká Lucku a spol, nebo ty lumpy z děcáku.
Dojela na hřiště. A opravdu, všichni tam byli, protože třicetiletí chlápci měli předposlední zápas v celé sezóně. Zrovna byla přestávka. Rozhodčí Zorru poznal a hned ji zdravil.
"A, naše splašené tornádo! Už je vše v pořádku?“
"Je, pane Mareš, je, aby nebylo!" Teprve teď se všichni na neznámou jezdkyni – tornádo – pořádně podívali. A poznali v ní skutečně Zorru Mstitelku! Ta se snažila všech těch pohledů si nevšímat, a normálně se bavit s rozhodčím Marešem.
"A pane Mareš, děda vás zve na kafe, někdy přijďte!" Zalhala neuměle.
"No, já myslel, že Karel Král kafe nepije!" ohradil se rozhodčí.
"No, tak vás zve na něco jinýho, já moc neposlouchala, na co vás to chce pozvat..." rudla.
"Tak dobře", usmál se rozhodčí.
"Mareš!!! Kde vězíš? Sakra, chlape! Už se hraje, tak zapískej přece!!" Ozval se hlas ředitele školy a pořadatele okrouhlických turnajů všeho druhu v jedné osobě.
"Už du!" Houkl Mareš, rozloučil se se Zorrou slovy "určitě přídu" a odběhl. Zorra se cítila dobře. Našla si kamaráda!