Lžeme sami sobě
05.Červen 2009 | Related stories,,Ano, nebyl to sen, je to pravda." Řekl jsem si když jsem se probudil s vědomím, že jsem na chatě v Jeseníkach a ucítil čerstvý horský živý vzduch prodící otevřeným oknem. Konečně jsem mimo šeď města a trpějících lidí uzavřených v tom vězení.
Vektorová cesta větru mi olizovala nohy a já ucítil jemný, avšak příjemný vánek, který se nebránil promlouvat sinusoidou unášenou vzduchem. Cítím jak jsem obklíčen ze všech stran vůní vzduchu, který unáší částečky pilu, který je nosičem bytí rostlin. Dnes je skutečně krásný den, takový jsem ještě nikdy nezažil a už se nikdy nestane abych zažil. Každý den je trochu jiný, něčím vyjímečný, jinak krásný. Můžeme jen očekávat s netrpělivostí na další a další a přesto bude v něčem vyjímečný. Jen svou krásu dává vždycky trochu jinak najevo a nemá šanci ji ukázat celou.
Slunce bylo rezavé a obrovské jako by chtělo v jarních měsících zbarvit přírodu do podzimních barev, avšak bylo příliš nízko na to, aby se tak stalo. Ticho, to je to vyhledávám. Rozhodl jsem se vydat do nedalekých luk, které byly zasněžené jarními sedmikráskami. ,,Ticho?? Co to ale je??" Zeptal jsem se sám sebe. Ticho je proud vzduchu, ticho je pohyb květin, listí, pohyb duše, ticho je nesčetně mnoho barev i to co nevidíme, ale cítíme. Posadil jsem se na ,od slunce, vyhřátý kámen a vnímal sílu všemi svými smysly. Svaly mi povolovaly a nutily abych si lehl. Nebránil jsem se, lehl si uviděl nekonečné množství odstínů modré a bílé. Ležel jsem si tak krátkou část svého života, ale natolik to byla doba dlouhá na to, aby se mi uložila do nekonečné paměti života. Proč je takových zážitků málo?? Proč si nemůžeme takový pocit maxima užít každý den?? Je něco krásnějšího jak čistota přírody?? Marně jsem nacházel odpovědi na tyto otázky, avšak jsem po odpovědích ani příliš netoužil. Byl jsem šťastný, že mohu být v absolutnu a ne v oběti, kterou nedobrovolně vykonala příroda pro nás. Máme právo tvořit a žít ve městech a přitom ničit vše co je jedinečné?? Co nám chybí v přírodě?? Nemůže nám nic chybět, cokoliv děláme, tak začalo existovat v mocné přírodě. Dokazujeme svoji slabost když zohavujeme krásu. Proč si dokazujeme svoji slabost?? Můžeme vůvec klesnout níže??
Pomalu jsem se posadil a sledoval koně, kteří byli nedaleko níže na louce. Byli plní energie a šťastní, nadsenení, bez starostí, z každého prožitého okamžiku si uchovali kousek svého chtíče, který byl cestou do dalšího neznámého budoucna avšak jistějšího budoucna než u nás, nás lídí. Krásná stvoření stvořená pro šíření krásy se nedají ničit. Cítil jsem v sobě příjemné chvění při pomyšlení nad skutečnou krásou koní. ,,V člověku takové ztělesněné dobro nechá vnitřní pocit krásy." A to stačil pouze pohled aby si člověk připustil hodnoty, které si nevědomky nedovolil vpustit do svého nitra. Maličkosti tvoří jeden dokonalý, námi vysněný, celek, který se uzavírá v existenci našeho bytí. ,,Ano, nemůžeme pohltit všechnu krásu, ale stačí si uvědomit, že skutečná krása existuje." A nemusí se přitom ani hledat, stačí ji pouze cítit a ona nás ráda příjme do své nekonečné náruče.
Z reality mě stáhl můj zaujatý pohled na přicházející tři osoby ke koním, rodiče s dítětem. Určitě tito lidé tyhle koně viděli, byli si tak jistí svými kroky. Koně se k nim přiblížily a s nejistotou, kterou měly zafixovanou jako nějaký otřes způsobený člověkem. Koně se nechaly hladit a snažily se předat svůj dík návštěvy kontaktem. ,,Zvířata a děti mají jednu věc společnou. Cítí existující pravou krásu a neznají slova jako lež, nenávist, zavist. Jsou to čistá stvoření, ale člověk si svůj ortel nese sám za který potom pyká a neuvědomuje si o co přichází. Zvíře nezapomene na toho člověka, který ho před lety navštívil plný lásky, člověk po letech ale zapomene na absolutno jiskřící z toho tvora, který cítí vyčerpanost a slabotu člověka za kterou si může sám."
Koně uzdravují, koně posilují, koně milují, všechna zvířata však zachraňují.
