Takový normální den
05.Červen 2009 | Related storiesDnes je obyčejný stresový den, kdy musím opět do černobílého ničeho a počkat si na odjezd, který mě osvobodí z pout toho co mnoho lidí nazývá město. ,,Zajdeme si pokecat než pujdeme do školy??" Zeptal jsem se mého jednoho z nejlepších přátel. Souhlasil a vydali jsme se tedy přímo z nádraží ,,na pivo." Byla to naše oblíbená hospůdka téměř v centru města a byla velmi oblíbeným místem všech lidí v Brně. Už z dřívější doby jsem však všděl, že toto místo navštěvují i velmi pohledné a spokojené holky, které si také chtěly dopřát chvíli klidu ze špatného životního stylu a odpočinout si od okolního světa, který je svíral a vyčerpával. S pivem před sebou jsem sledoval své okolí. S kamarádem jsme rozebírali všelijaká témata a nasmáli jsme se. ,,Smích mi chyběl, kdy mi jindy může být do smíchu??" Ptal jsem se dám sebe.
Po chvíli v otupělosti z alkohulu jsem utícil svou vlastní slabost toho, že jsem ovlivněn něčím čemu se nedá nepodlehnout. ,,Proč to lidé dělají?? Proč dobrovolně odchází od reality?? Aby si užili zbytek svých sil pro ten den nebo aby snad vyjádřili duševně i fyzicky svou slabost??" Smutně jsem si v duchu říkal a přitom doufal, že to je jen ovlivněná představa vlivem alkoholu, který se pomalu, ale jistě vléval do krve a já to cítil návalem horka a únavy.
Po odchodu jsem viděl svět opět trochu jinak. Tak jak jsem ho vidět nechtěl. Mohl jsem si za to však sám a sám si to také protrpím. Lidé kolem mě procházeli a dívali se na mě jako kdybych byl méněcenná bytost a nechápal podstatu bytí. Jsou to vůbec lidi?? Jak můžou soudit někoho aby znali jeho pravou příčinu jeho stavu i když si za to může sám?? Sobeckost a nenávist světu vládne, ale jsou to ty nejslabší vlastnosti toho co může být a já v tu chvíli byl pánem okolí, které mě nemohlo srazit na kolena.
Šli jsme na nedaleké, nám známé místo. Strávili tam minimum našeho cenného času a rozhodli se jít dál za naším cílem. Při otevření dveří se objevil velký stín. Stín, který svítil. Dosud jsem netušil, že pro dnešní den něco takového uvidím. Na schodech seděla dokonale upravená, ladně svíjející postava. Byla to slešna, která nás oba překvapila, ale mě uchvátily její křivky a pohled do prázdna vyhledávající cestu ven. Její vlasy byly rovné, upravené, dluhé a působivé na první pohled, oči velice hluboké, avšak jiskřící a smysluplné a přítomné.
Okamžitě jsem získal nepopsatelnou energii bytí a chuti jít dál. Proč právě dál?? Proč se nezastavit?? Krása se respektuje, krása se vidí, krása má sílu a tu člověk neschová. Proč bych měl právě já ničit její existenční potenciál a ....................??
