Do vesničky, kde teď stále bydlím, jsem se nastěhovala, když mi byly skoro 4 roky. Naši se rozvedli a já zůstala se svojí maminkou. Ta se po určitý době rozhodla znovu se vdát. Neviděla jsem v tom sebemenší problém. Byla jsem prcek a hlavně muž, který mi měl po zbytek života dělat nevlastního otce byl milý, příjemný a ne zlý, jako to vždy bývá v knížkách, filmech a pohádkách.
napsal/a: Blondgirl-in-action 19:59 Link komentáře (0)




Tak se opět po nějaké době vracím k psaní. Vlastně ani nevím důvod, toho proč tu sedím a snažím se splodit něco aspoň trochu zajímavýho. Snad proto, abych se vypsala, abych ze sebe aspon trošku dostala všechny ty pocity, co v sobě dusím.Od mýho posledního vážnyho vztahu je to pul roku a já nemám sílu a nemohu sebrat odvahu, abych se pustila do dalšího. Naučila jsem se žít sama. S přáteli, bez přítele. Znám spoustu lidí, co je bez partnera a jsou štastní. Ale jsem já skutečně štastná? Když se mě někdo zeptá, jestli jsem zadaná, vždycky vyčaruji svůj falešný diplomatický úsměv a řeknu že ne, že nikoho nehledám a že jsem štastně volná. Jenže nelžu jen jim, lžu i sobě. Možná mám teď volnost, ale je volnost lepší než pouta lásky? Co je víc? Láska nebo Volnost? Vždyt i to slovo zní přece hezčejc. Jenže láska sebou nenese vždy jen hezký věci, hezký chvíle... Proč je jen krůček mezi láskou a nenávistí? Proč spolu sousedí tak odlišné city?
Smích je lékem na všechny bolesti a strasti. Jak jeden velmi významný spisovatel řekl:"Smích léčí ale jen ty, co se umí smát." Jenže existuje na tomhle světě ještě ten obyčejný, nesobecký, radostný smích? Existují ještě lidé, co se radují z každodenních hloupostí?



napsal/a: Blondgirl-in-action 19:46 Link komentáře (0)