JEN PÁR PÍSMENEK A JEŠTĚ MÉNĚ ŘÁDKŮ
14.Květen 2009,21:36

Nechal nás tu sám, opuštěné, smutné a bez hrdého vlastnictvízápalek, či zapalovače. Ano. Říkáte si jistě: „co to zase bude..“.

 

Abychom to vzali všechno pěkně po pořádku. Dnešek bylponěkud zmatený, nervově náročný a co si budeme povídat, fyzicky také. I řeklajsem si: „Dost už bylo dřiny, vyčistila jsi celý byt, mimo dvou místností, ježnejsou tvé a co víc z nich máš panickou hrůzu. Je ideální čas sednou si nazadek a odpočívat.“ Po chvilce nic nedělání mě přepadla akutní nuda a poprocestování bytu tam a zpátky mě do nosu udeřil silný odér psem promočenéhokoberce. „Huááá!“ Vykřiklo moje čističské svědomí a vědomí, popadla jsemnáš úža lux, po dlouhé bitvě ho předělala na lux vodní, tedy permež koberces radostí a vrhla se do čistění. Samozřejmě po pár technických závadáchzpůsobených nepamatováním si jakžesetovlastněskládá. Z hnědého, flekatéhokoberce o rozměrech 1 x 2 m jsem po hodině a půl vytvořila koberec zelený,s lehkým vzorem a stíny jakýchsi fleků, leč voňavý, tedy rozhodně nesmrdutý. I podívala jsem se do baňky obsahující vodu se saponátem a pozjištění, že ještě trocha zbývá jsem se rozhodla, že se pokusím odstranit jedenz mnoha fleků, pochybného původu, z koberce v obývacím pokoji.Přenesu si lux, začnu.. Lux se lekl dalšího nánosu špíny a hrdinsky, bez bojese rozpadl.

Nával šoku, zlosti, smutku a v podstatě i radosti ve měvyvolal stav popsatelný snad jen slovy, jež jsem z úst vypustila: „Končím!Končím se všema kobercema na světě. Všechny je podpálím, zničím, oživím apodpálím znovu. Poté je vyhodím a budeme žít na linoleu, jež tento bytobsahuje!“ Načež jsem začala řešit co s nebohým luxem, jež zde nebylzrovna často používám a po mém přistěhování mu nastaly kruté časy dřiny anámahy. Zkoumám milou upadnutou hadici, zkoumám lux v němž vězí jiná částhadice. Zkouším to spojit, leč rychle zjišťuji, že praní onoho 1x2m velkéhozeleného koberce mě zcela vysílilo. Jdu si uvařit kafe, ruka se mi třásla as nadšením jsem zkonstatovala, že budu muset setřít linku.  Sednu k počítači a uvažuji co si počnu.Někdo klepe. Koukám, Vašek! Spása moje sluníčko sedmitečné.

Chvilku udržuji zdvořilou konverzaci na téma: Ahoj, jak semáš, co děláš, nemáš čas, nechceš se stavit, rozbil se mi lux a dozvídám se, žeza dvacet minut mě navštíví. Spokojeně se rozvalím do počítačové, kolečkovéžidle a s lehkým vyjeknutím přejedu půl mé mikroskopické místnůstky.Kouknu se do krabičky, zjišťuji že nejsem majitelem velkého množství cigaret,vezmu klíče od mého raketoplánu (rozumějte Fordíka) naložím se a odvezu svékosti do Kauflandu a zpátky. Přijíždím, hledím stříbrný Fiatek podivnéhovzezření, Vašek je zde. Hledím na hodiny, no on se snad zase pohybovalv záporném čase. Nu což. Vzala jsem ho dovnitř, dozvěděla se, že na měčekal jen chvilku, asi tři minuty a jala se vařiti kávu, zatímco on mi opravilmoji strááášnou závadu na luxu. 

Během vysedávání u kafe a vykuřování, jsem zjistila, ženevlastním zapalovač, nevadí, půjčovala jsem si Vaškovo zapalovač. Padla půldevátá a on odjel se slibem, že se někdy ukáže a spolu vypijeme to vínko, co namě smutně hledí ze skříně.

A teď tu sedím, hledím, nudím se a rozvažuji. Otvírám sipivouse, šmátrám po krabičce, vytahuji cigáro, šmátrám po zapalovači, šmátrám,šmátrám .. ukradli! Sežrali! Vstanu, chodím po pokojích, hledám, nenacházím.Naleznu krabičku od sirek obsahující Ronyho (náš Dalmatinec vyskytující se urodičovstva) zoubek. To nebude ono. Nechali nás tu sám, smutné, opuštěné,znuděné a bez zapalovače či jiného předmětu vytvářejícího oheň vhodnýk zapálení cigarety. Počnu provozovat bolestivé mentální cvičení, kterémuse jinak říká myšlení a rozvažuji co dál. Spásná myšlena? Ne. Nic. I vezmu opětklíče od svého raketoplánu, nezbývá než jet do města koupit si zapalovač.Otevřu dveře od rudého raketoplánu i hledím, koukám a vidím 3 zapalovače.Zkouším, žádný nehoří. Jaká smůla, ale vzhledem k tomu, že raketoplánobsahoval tři, možná by se našel i čtvrtý. A taky že našel. Zapadlý žůžovoškýzapalovač a pozor, i hořel. Jaké štěstí. I dojdu domů, vezmu cigarety av klidu si venku s pivousem zapálím. Tak a tady to máte. To jsemdělala a hledala. Teď již mohu zkonstatovat jen: „Nechali nás tu sám, smutné,opuštěné a unuděné.“

 

Cal
 
vloženo Calestia
Permalink ¤