Porozhlédl jsem se po chatrči kam jsem jaksy ve spěchu doběhl. Utekl jsem totiž od oběda, jehož hlavním chodemjsem měl být já. Po cestě se mi roztrhly kalhoty a ztratil jsem botu. Moje kadeře na hlavě budili dojem neuspořádanosti, což ve skutečnosti byl poměrně obvyklý stav. To mám z toho že čtu knížky dlouho do noci…. Četl jsem si jakousy knihu, spíše prohlížel, neboť jsem ani za mák nerozuměl co se tam píše. Bylo to v jakémsy podivném jazyce. A najednou se zahřmělo a milá kniha mě vtáhla do sebe. Pak jsem dopadl přímo na zadek mezi hordu jakýchsi bytostí zelené barvy s nosem jako z modelíny. Sborově zvolali: „Oběěěěd!!“ a vrhli se na mě. Tak jsem vzal nohy na ramena a prchal.

    V chatrči jsem nalezl oděv, krajně neobvyký.  Plášť  fialové barvy a špičatý klobouk, obojí zdobeno hvězdičkami. Na stolku jsem našel dopis, v němž stálo, že mám zachránit svět a nezapomenout používat magickou knížku. Hledal jsem v plášti kapsu, nebo něco, kam by se dal dopis zastrčit, leč nic jsem nenašel. Sundal jsem klobouk a strčil dopis do něj. Zmizel v něm a já značně překvapen zjistil, že to je batoh velkých rozměrů a zádné váhy. Ačkoliv můj nový oděv jsem shledal poněkud nevkusným, zdá se na druhou stranu praktický.  Pod stolem jsem nalezl sandále přibližně mé velikosti. Vyměnil jsem je za moji jednu botasku. Snad se původní majitel nebude zlobit.  V zásuvce jsem nalezl nůžky, zjistil jsem, ýe velice ostré. Kdo ví kdy se budou hodit. Z lednice, zcela prázdné, jsem sebral magnet a obojí nacpal do klobouku, který to zhltl, a narazil si ho zpět na hlavu.

    Opatrně jsem vyhlédl z chatrče. Nikde nikdo. Vytáhl jsem z klobouku dopis. Tálo v něm ještě něco o vesnici a tak. I vydal jsem se hledat vesnici. Nemusel jsem jít daleko. Narazil jsem na kováře. Pokoušel se s ním mluvit, ale zdál se tak zabrán do své činnosti, že by si mě pravděpodobně všiml, pouze pokud bych mu sebral kladivo z ruky a to jsem nehodlal riskovat. Přeci jsem jsem postavy spíše kostlivé, zatímco kovář .. postavy poněkud vhodné svému řemeslu. Zahlédl jsem lano.  Nacpal ho do klobouku. Když už mám jednou zachrátit svět nikdy nevíš co se ti bude hodit. Zblblý z počítačových her jsem sebral i železné jádro od zvonu a prchal pryč. O kousel dál jsem potkal mužíčka, který se rozčiloval, že dělám hluk, načež mi začal vnucovat porcelánové ruce. Zděšen jsem šel dál. Nalezl jsem chatrč, pravděpodobně místního druida. Byl o ni opřený asi dvoumetrový žebřík, kterýžto jsem ze zvědavosti zkusil nacpat do klobouku. I ten se tam vlezl. Dnes mě asi nic nepřekvapí. Uvnitř jsem nalezl hlavu soba, podivné rostlinstvo, nádobu na letkvary a Modafen. Po chvilce uvažování jsem vzal nádobu na lektvary a Modafen. Rozhodl jsem se jít pryč, než se vrátí majitel domu.

Mé kroky mě zavedly před hospodu. Po notné chvíly luštění oprýskaného nápisu jsem se dozvěděl, že se jmenuje „U uplně vykašenýho druida“. Vešel jsem dovnitř. U stolu hned u dveří seděl trpaslík za stěnou vypitých flašek od jakéhosy alkoholu, blíže raději nezkoumat, u vedlejšího dvě poněkud obtloustlé a moc namalované plavovalsé dámy v kroužkových brněních, které spíše odhalovali než skrývaly, což vzhledem k jejich konstituci bylo poměrně děsivé. Dal jsem se s nimi do řeči a nezjistil jsem vůbec ninc, kromě toho jakje svět na nic a chlapy nestojí za nic a že jediný smysl proč bojovat jsou nádherné stavy nevědomí, jež přináší ten dryák co pijí. Poněkud otřesen jsem došel k barmanovi, poněkud těstovitého vzevření v bílé zástěře. S ním jsem si povyhládal o smyslu života a vesmíru.  Dále jsem se dozvěděl, jak zlý čarodějové a vůbec padouši jsou dobří pro obchod. Vysvětlil mi, že se na ně pořád hrnou chrabří bojovníci, kteří se chtějí někde najíst a vyspat po cestě tam a někteří, ti co se vrací, i po cestě zpátky. Ovšem těch co jsou zpět je prý velice málo. Pak pokrčil rameny a začal se věnovat rozmazávání špíny po skle. Zhodnotil jsem mastnost a špinavost hadru kterým „leštil“ sklenice a rozhodl se, že zde si rozhodně nic nedám. Ve vedlejší místnosti jsem nalezl hordu farmářů převlečených za kouzelníky.  Po rozhovoru s nimy o mrkvy a kouzlech mě požádali, abych jim nalezl magockou hůl. Vzhledem k tomu, že jsem nevěděl kde začít se zachraňováním světa, souhlasil jsem. Znechucen osazenstvem hospody jsem si neodpustil krádež sirek ležících na  něčem dřevěném s nápisem ovocná šťáva.