Nevěděla jsem, kterým nudným okamžikem toto povídání začít,tak jsem se rozhodla začít už v pátek, kdy jsem jako celý týden ránovyrazila s bratrem (Arzit Vitmar) do Nymburka, konkrétně do Jankovic,sekat trávu kolem místních paneláků. Tráva prý trochu vzrostlá, přesněji kekolenům. Takže práce jednoduchá, pomocí Tery a křovinořezu obsekat panelák,včetně „špiček“ a pak to pohrabat, naložit na vozík, odvozit na jednu velkouhromadu a tak dál a dokolečka a ještě jednou a do uplého zblbnutí a znovu.Pátek je zajímavý snad jen tím, že již od brzkého rána to byl den D, zvaný denDebil. Na co se od rána sáhlo, to bylo špatně. Některé ‚vějšplechty‘ mojí matkyby snad stály za zmínku. Jeden z grandiózních byl: „Takhle nic neposekáte,už minimálně hodinu tu stojíte a zbuhdarma žvandáte (hodinu nám vysvětlovala covečer, tak jsem se otočila na patě, že odejdu) No počkej, ještě tohle jsmenedomluvili!“ Tohle zná snad každý. Když se nám konečně podařilo odjet,zjistila jsem, že doma mám zapomenutou peněženku s doklady. I zavolalijsme panu Navrátilovi (vrátila jsem se domů), abych zjistila, že mi peněženkuuloupil Roník (pes) a roztahal všechno po zahradě. Škody veliké. Peněženka bylaod bahna a ukousl mi roh od papírku na pracák. Samozřejmě jsem se dozvěděla od matkyspoustu milých přízvisek. Hopla jsem do vozítka a ujela.

Práce šla jak po másle. Během chvíle jsme měli první barák,avšak ukázalo se, že už je poledne. I dohadovali jsme se, co si seženeme k obědu.Hlasování, ač krajně podivné (rozuměj byli jsme dva a každý hlasoval pro něcojiného) rozhodlo pro řízek. K řízku jsem zakoupila rohlík, ledové kafe avětrník a mám temný pocit, že ještě něco. Takový lehký oběd. Po obědě, kterýjsme snědli tak nějak na parkovišti rozvalení na slunku, které jasně pálilo jižod rána, jsme se vrátili k práci. Mohlo být tak kolem jedné, možná půldruhé odpoledne, kdy se na sídlišti začala zjevovat divá zvěř a se slovy: „Pane,můžeme vám pomáhat?“ Nám různě naskakovali do vozíku, přesouvali ho a jinak námpomáhali. Postupem času se množství dětí rozrostlo na nespočitatelně mnoho apěkných pár kilo. Na druhou stranu nemůžu jim křivdit, bylo velice zábavné jepozorovat s hráběmi, 2x – 3x delšíma než oni samotní, jak se pokouší shrabatněkolik tun trávy. Způsobem sobě vlastním se děvčátka v růžových sukýnkácha sandálkách vrhly na trávu doslova ručně. Jen jsem se celou dobu strachovala,kdy na nás přiběhne nějaký rodič a dá nám co proto, neboť po čase všechnypřítomné děti byli zelené, některé až za ušima. „Pane, kdy půjdeme sekat někamdál?“ „Paní, můžu tu trávu naložit?“ „Pane, povezete nás na vozíku?“ „Paní,můžu hrabat?“ „Pokud se bude na vozíku mluvit sprostě tak sem nesmíš!“ „Paní!On mi na hlavu vylil pití a Anetce rozšlapal krabičku na křečka! Vyhodíte ho z vozíku?!“„Paní učitelko, sundáte mě z vozíku?“ „Paní, kdy už budeme dělat velkouhromadu?“ „Pane, já vám tu trávu ve vozíku ušlapu!“ V určitý okamžik jsmeměla pocit, že místo sekání jsem adoptovala školku. Nejspíše v tom okamžiku,kdy jsem byla volána slovy paní učitelko. Pokud mě paměť nešálí, byla jsem označenai za matku nějakým dítětem. Po vytvoření hromady děti vymyslely, že budenejlepší z vozíku do hromady, která nebyla zrovna velká, skákat po hlavě.Chvilku jsem si říkala, že se zabijí, ale nakonec jsem usoudila, že my bylistejní a taky nakonec žijeme. Blížila se hodina večerní, děti jsme vyhodili z vozíku,na vozík hodili pekelné stroje a dětem odevzdali sušenky. Blbý Disko sušenky,ale tolik Jůůů a Jéééé a Hurááá a díííík a mňáááám jsem neslyšela aninepamatuju. Jen jsem si položila otázku, proč rodiče dětem kupují drahé suprúžasné sladkosti, když docela stačí děti na chvíli zaměstnat a říct, že sušenkyjsou jako medajle za odměnu. Přeskočím pár nudných částí a vrhnu se rovnou nasobotu.

(fotky zde: http://www.facebook.com/album.php?aid=16796&id=1698418215)

Sobota ráno, čert ví kolik, asi 7, jsem se prudce vzbudila,ruku poslintanou, v prapodivné poloze, záda a ramena mě boleli jak blázen.Vznášel se mi z ramen odér spáleniště a všechno bylo takové celénedokonalé. Rychlostí blesku jsem na sebe naházela oděv, posléze jsem zjistila,že podivný, tak jsem ho trochu umravnila. Sletěla dolu, vypustila kuřata a slepice,dodala vodu králíkům. To bylo rychlé. Celou dobu, až do Křince, jsem sepokoušela dovolat otci, nicméně jsem se nakonec dovolala bratrovi, abychzjistila, že jedu zcela špatně, protože mé kroky mají vést na Mladou Boleslav,tedy na druhou stranu, než mířím. Z nějakého pomatení smyslů jsem vyjela jakokdyž na Nymburk, tam jsem to stočila a konečně vyrazila správným směrem. Až doMladé Boleslavi. Kromě toho začátku to byla sranda. Celou dobu jsem si dávalatakový pozor, abych neminula sjezd na Českou Lípu, až jsem ho minula, takžejsem se na dalším sjezdu vrátila směr Praha a tam už jsem sjela správně. Potom, co jsem se půl hodiny plazila někam směrem na Českou Lípu, jsem se začalaobávat, zdalipak jsem někde nepřejela cedulku ‚Doksy zahnout TADY!‘ , ale to semi moc nezdálo, jelikož jsem celou dobu koukala, abych ji nepřejela. Ale nemělajsme moc hrůzy, protože mi taťka co deset minut volal, jestli už jsem tam.Nakonec jsem s velkou slávou Doksy našla a tedy započala jsem hledatcedulky že kemp Termit. V CELÝM městě není JEDINÁ!!! Cedule že ‚Termittudy‘ ba ani ony údajně zvířetníkama přišpendlené cedulky Termit šipka tudy. Pohodině a půl bloudění po Doksech jsem začala být lehce rozladěná a měla jsemchuť se na to vyplácnout a jet domů, ale to nejde, neboť jsem měla v autě sekyrua kefírky, které bylo nutno bezpodmínečně dodat. Přeci  jen  jsme našla člověka, který byl ochotný mi to vysvětlitpořádně a dokonce mi nakreslit i ‚mapu‘.  Sice jsem podle ní zabloudila, pak se řítilapo něčem, co mohl být jedině chodník, protože netuším, proč by silnice bylaširoká na ¾ auta a měla při okraji lavičky. Taky byla dost klikatá, rozbitá avětšinu času jsem snila o traktoru. Doštrachala jsem se po chodníku až narozcestí, opět si střihla sama se sebou a vydala se doprava. Poté jsem z druhéstrany stromu našla cedulku že Termit tam. Velmi užitečné. Bylo mi řečeno, žemám jet podle šipek Termit chatky, ale našla jsem jen šipku termit, až jsemzaparkovala nosem skoro v domku s názvem Termit ubytovna. Nechalajsem tam auto a vyrazila dolu, za všema přítomnýma zvířetníkama. Samozřejmějsem nezapomněla nacpat do kabelky sekeru a do rukou kefírky. Ač jsem dorazilapozdě, dostala jsem ještě snídani a studené kafe s pofiderním množstvímmléka. Vyslechli jsme si všeobecné poučení o chování se na akci a vyrazili naveterinární přejímku psů. Ta proběhla rychle, dostali jsme hromádku letáků,sladkostí, časopisů, dárků a jiných záležitostí, následovalo nahlédnutí doočkovacího průkazu a to bylo vše. Dál jsme se volně potulovali po okolí avcelku čekali na oběd. Bylo vyhlášeno, že coursing začíná po obědě, přesně ve14:00. Podívali jsme se do stánku s ručními výrobky dětiček z Pehlhřimovskéškoly pro handicapované děti. Výrobky jsou krásné, od ‚dlaždiček‘ až poroztomilé hodiny. Samozřejmě že jsme přispěli. Usadili jsme se ke stolům předprázdné talíře a počkali si na polévku, která nebyla sice špatná, ale zázrak totaky nebyl. Následovalo hodinové čekání na druhé jídlo, které ani nebyli stopřinést na stůl všem najednou, alespoň v rámci 10 minut. Alespoň, že jsmes sebou na oběd měli sušenky. Osobně, v životě jsem neviděla takděsivou obsluhu, která nosí maximálně dva talíře s obědem volným krokem,zcela bez systému. Zkrátka zbabrali to shora dolů na to, že jídlo bylo objednánoměsíc dopředu. Start coursingu byl posunut na 14:30.

Ve zkratce co je to coursing jako takový. Natáhne se polouce šňůrka s motorkem, na šňůrku se připne zlý škaredý střapec a zastřapcem se vypustí pes. Jsou psy, kteří za střapcem letí jak urvaní a jsoupsy, kterým je nějaký střapec volný, ale ty lidi okolo jsou děsná sranda. Ajsou páníčci, kteří běží obětavě za střapcem, zatímco jsou při tom doprovázenipsem. Byla to soutěž, hodnocení podle oficiálních pravidel coursingu šestirozhodčími. Kategorie juniorů, dospělců a profesionálů.  Zároveň s běháním psů se kousek opodálhopkalo agility. To jako psy hop přes překážky. K tomu asi víc než slovavyužiji povídání pomocí fotek. Roník se mi ve zkratce na střapec vypadnul, taksi alespoň zaběhala panička a hop přes překážky provozovala Ri, leč i to Roníkcelkem sabotoval. Bonnie neběžela za sřapcem vůbec, hopkat hopkala ovšem s radostí.Nejzábavnější ovšem bylo pozorovat pudla Toníka, nebo velkou černou kníračkuYummi, kteří byli profíci a moc jim to slušelo.  Nastal večer, pejsci doběhali, dohopkali,rozhodčí všechno rozhodli a vyrazili předávat ceny. Nebudu jmenovat všechny.Crejgův pohár vyhrál …………….., cenu sympatie kulhavý veterán Kazan. Bonnie s Roníkemvyhráli skokana roku – talent, původně myšlený pro nějakýho nováčka, ale nikdonováčkovitější a akčnější nehopkal, takže tak. Následovala večeře v šest,která nějakým záhadným způsobem byla až v devět. Bylo to grilované prase.

Co k tomu praseti dodat? Snad jen to, že za takovégrilované prase by se rovnou mělo střílet a ani by se nemuselo čekat na úsvit.Odfláknuté, z větší části syrové, krájené i s kostma  a chrupavkama a tak dále. Výraz, jaký ‚panšéfkuchař‘ k tomu praseti vrhá, je zcela výmluvný a postačující.

Díky zpoždění večeře jsem domů dorazila až v jedenáct v noci,takže zcela utahaná jsem dokončila práci kolem jedné ráno. Ráno jsem málemnevstala, ale nakonec jsem vstala, udělala práci po doma a odplazila se zase doDoks, tentokrát mi cesta netrvala tak dlouho, takže to docela ušlo. Byli zábavypro děti, skládající se ze závodů s tahací kačenou, hod míčkem do výřezu,skládání lega a počmárání a posprejování bližního svého. Nejen člověka, ale ipsa.

A snad mi stačí jen dodat, že jsem byla ráda, že jsem byladoma, odpadla jsem večer, až to nebylo hezké. Je pravda, že zbytek článku jsemponěkud odflákla, ale není divu, protože ještě stále trpím nedostatkem spánku.Takže sbohem a šáteček, někdy příště zase J

fotky zde: http://www.facebook.com/album.php?aid=16796&id=1698418215#!/album.php?aid=16927&id=1698418215