Jak hořké jsou slzy smutku,
když svírá se Ti srdce v úsudku.
Bolí a pálí, jak sluneční záře,
a mě se mezitím duše hněvem páře.

Srdce se láme a rozpadá na zem,
trpkým úsměvem hledím tam a zase sem.
Naděje mizí v bolesti nicoty,
mě nezbývá než jen sedět v koutě samoty.

Apokalypsa se již blíží,
své prsty v odpuštění ještě kříží.
Posledním úderem ostří odchází,
a už se doufám nikdy nevrátí…