Nastoupil jsem do metra, měl jsem v ruce knihu a začal si číst, pak nastoupila taková menší holka, trochu opálená, hubenější v béžové topíku nebo jak se to jmenuje, poté se už začínali zavírat dveře a jedna slečna chtěla ještě nastoupit, ale jakmile se začaly zavírat dveře tak už to vzdala, ale já je zastavil, takže nastoupila, toho si všimla i ta holka co stála asi metr vpravo ode mně. Měla krásné modré oči, delší vlasy a na nich sluneční brýle. Dočetl jsem ještě nějakou tu větu a nedalo mě to abych se po ní několikrát nepodíval a pak dělal že nic, asi si mně všimla a taky se na mě podívala, udělala i nějakou tu grimasu, ale nedívali jsme se navzájem do oči, vždy jsem na ni pohlédl jen chvíli, ani jsem nějak neotáčel hlavu. Byla opravdu moc hezká a tak jsem si říkal jestli bude vystupovat na stejné zastávce, tak jí musím oslovit! Na Anděli to vypadalo že bude vystupovat tak jsem na ni ještě jednou pohlédl, ale tentokrát trochu déle, aby se naše pohledy střetli, podívala se na mně, ale pak začala vystupovat, odcházela a já ji už neviděl, ještě jsem se přiblížil k otevřeným dveřím metra, abych ji mohl zahlédnout za tím posledním sloupem, když procházela, byla otočena hlavou na mně, jako kdyby chtěla vědět zdali se na ni ještě podívám. :)

Ach ten pohled, asi bych byl ten nejnaivnější člověk, kdybych si myslel že tímhle článkem bych snad mohl zjistit kdo to je. Ale tuhle vzpomínku si uchovám, určitě déle než si připouštím.....

    No začneme pěkně od začátku. Proč zrovna tyhle slova jako popis článku?? Čtěte dál a možná objevíte, proč je tomu tak. Rozebereme co bylo asi tak před dvěma měsíci mého života.

   
    Žil jsem v rodinném půl domku, se svým bratrem a taťkou, bohužel né už se svou mamkou která se nedávno přestěhovala do Otrokovic. Byl jsem kratší dobu bez práce a ve Zlíně nebylo pořádně co dělat, jen jsem si trochu přivydělal v minulé práci a na brigádě na Masters of Rock. Doma nebylo většinou co jíst a nákupy se neplánovali, doma panovala lehce nepříjemná atmosféra, ale to u nás bylo vždycky. Lepší bylo vždy někam vypadnout. Měl jsem jen kamarády z Rokecu a pár lidí ze základky apod. Tak takhle to se mnou bylo.
 
    V tu dobu, chtěl jet zrovna můj kámoš Pepa do Prahy, za svojí novou přítelkyní se kterou se seznámil přes net a často si s ní dlouho telefonoval. Dohodl jsem se s ním že pojedu taky. Vzali jsme to vlakem, stálo nás to asi 198 korun s nějakou slevou do 26 let. V Praze jsme se sešli s jeho dívkou (snů) a později i s jejími kamarády. Z toho jeden z nich (Jrika) mi, po to co jsem se s ním bavil a pověděl jsem mu něco o tom že hledám práci a tak podobně, řekl že bych mohl dělat tesaře, že bych si mohl vydělat 150 Kč/hod a že shánějí zrovna lidi, vše se naučím a ze začátku budu jen podávat ostatním věci. No tak tahle nabídka mě opravdu zaujala, kde jinde bych si mohl vydělat tolik peněz. Řekl jsem že do toho půjdu a že se objevím co nejdřív. Ještě jsem se ptal Pepovi přítelkyně zda-li se mu dá věřit v tom co řiká a pak jsem si ještě jednou ověřil jeho nabídku. Do Zlína jsem se vrátil s pocitem, že tohle je ta šance a měl bych jí využít....

    Začal jsem tak trochu plánovat co a jak, kde budu bydlet?? Né u sestry, tam bych to nevydržel.... tak si seženu nějaký podnájem. Na internetu jsem viděl mnoho nabídek.....no, najdu si byt až budu v Praze. Bude to lepší, aspoň uvidím na čem se domlouvám. :) Zatím budu pobývat u sestry, však brzy půjdu do svého, ještě jsem si jednou zavolal tomu Jirkovi a znovu si pro pořádek ověřil zda všechno platí. :)

    Tak takhle začíná moje strastiplná cesta, do naší matičky Prahy. V sobotu jsem se přemístil vlakem do Prahy. Vlekl jsem sebou jeden velikánský bágl s oblečením a ještě jeden batoh. Vystupoval jsem na Vršovicích, abych to měl blíž k ségře. No bohužel zas tak blízko to nebylo, tahal jsme ten bágl s tím batohem několik set metrů, po schodech a do kopce. : / Poté co jsem si uložil věci a trochu si odpočinul jsem napsal sms Jirkovi, ten den se mi neozval druhý den jsem mu napsal znovu a pak i zavolal. Po nějaké době jsem mu znovu zavolal. Celý den mi to nebral. :( OK, tak teď jsem byl v Praze ale neměl jsem žádnou práci. Nevěděl jsem co mám dělat. Ségra už z toho byla celá na nervy, ona je takový nervas takže to jde vždy vidět. :( Proto jsem u ní nechtěl být a taky do mě furt ryla! Pro mně k nevydržení. No, když jsem zjistil že z té dohodnuté práce nic nebude nastával pro mne problém. A jak z toho ven? Nazpátek nepojedu, přeci jsem sem nejel pro nic za nic. Začlo hledání nějaké brigády. Ale bez internetu je takové hledání nulového rázu. :( Takže jsme zašli do jedné kavárny. A hledali jsme na internetu. Slovo hledat je v množném čísle, protože ségra je taky v Praze a bez práce, dělá tu zatím po brigádách než si něco najde. No, dohady (menší hádky) se sestrou v tyhle dny zhoršovali.

    Mezitím jsem si hledal nějaké ubytování. Abych měl na vše větší klid. Většinou však přeš nějaké známe ze Zlína a jednoho kámoše z Trutnova (Romana). Sem tam jsem se ještě pokoušel dovolat Jrikovi, ale marně. Nakonec se mi ozvali nazpátek z jedné brigády na kterou jsem se hlásil, že mám dojít k nim do agentury na pohovor. Ten dopadl dobře a na další týden jsem měl dojít přímo na místo pracovište a tam podstoupit další pohovor. Ten samý den jsem šel ještě do internetové kavárny a od Romana jsem dostal ICQ na jednoho týpka (Tomáš) co by měl v bytě volno.Domluvil jsem se s ním že se setkáme na Andělu před McDonaldem a poté se půjdeme podívat na ten byt. Tomáš došel značně propocený v černé košili a v černých kalhotách. Jo ten den bylo dost vedro. :) Vyrazili jsme tramvají na zastávku sídliště Barrandov. Během jízdy jsme se bavili o tom jak jsem se dostal do Prahy a kde teď bydlím apod. Cesta trvala asi 18 minut. Celé Sídliště bylo před nedávnem postaveno. Takže jsem se mohl těšit na úplně nový byteček. Tomáš tu pobýval jen občas, on sám byl z Prahy a byt byl jeho rodičů. Byt byl jednoduše zařízen, měl tu ledničku sporák postele sedačku dva stoly a několik skříní, plus koupelnu, jediné co mi tu znatelně chybělo byla pračka. :) Hned se mi tu začalo líbit, jen to bylo trochu dál od centra. Dohodli jsme se že mu budu platit tři tisíce za měsíc a první splátku mu dám až budu mít dost peněz, abych neživořil. Nastěhovat jsem se mohl buď hned nebo až za týden, protože jel pryč s rodinou tak by tu nebyl. souhlasil jsem že si vezmu klíč a už se nastěhuji. Byl jsem rád že vše ten den tak dobře vychází. :) Ještě tu noc jsem si pobral všechny věci od sestry. Sestra byla trochu zaskočená tím že mi dal Tomáš klíče a že tam týden nebude. Pak ještě měla blbé narážky na to že mně znásilní že tohle není normální a další tomu podobné. I tak jsem vyrazil už ten den přespat do pro mne nového bytu. :) Cestou jsem se seznámil s jedním klukem který se zrovna rozešel se svojí holkou. Strašně se mu chtělo povídat a cítil se hrozně, však to většina z vás zná. :( Tak jsem si s ním povídal a vzal jsem si jeho číslo že si někdy někam zajdeme, když tu nikoho neznám. :)

    Konečně jsem před bytem. Strkám klíče do zámku a otevírám. Ještě tu noc si dávám koupel, bylo to najednou perfektní, konečně jsem měl klid. Měl jsem kde být a po pohovoru bych měl i další peníze na to abych tu mohl zůstat. :) Musím teď co nejdřív domů a pobrat si další oblečení a věci které tu chci mít. :) Druhý den (sobota). Jsem si prošel kus barrandova, zjistil jsem že hned u baráku mám potraviny a další menší obchůdky. A trochu do kopce je dokonce nějaký menší aquapark. K odpoledně jsem vyjel vlakem zpátky do Zlína.

    Tu část jak jsem do jel do Zlína co jsem tam dělal apod. a to jak jsem se vrátil zpět do Prahy nebudu rozebírat bylo by to strašně zdlouhavé, musel jsem toho ztihnout hodně, protože jsem sám nevěděl kdy se zase objevím ve Zlíně. No jen aby jste tenhle článek nečetli dva dny. Do bytu jsem si nastěhoval počítač stolek k počítači a televizi. Na pohovoru jsem prošel a měl jsem tím zajištěnou brigádu na dva měsíce a to jako assistent tester pro Komerční banku.

    Co bude teď? Sám nevím. Pořád chci provozovat akrobatický rokenrol, to je jeden z mých snů. Musím si tu taky najít stálou práci a když se mi to dařit nebude budu dělat brigády. Nějak to zvládnu. ;)

   Jak to cítím já sám? Je to vlastně taková příležitost, která by se mi asi nikdy nenaskytla, teď jsem v Praze, ale byl bych tu někdy, kdyby nebylo těhle okolností?? Já sám jsem radši konzervativnější, mám rád, když mají věci svůj řád a radši nic neměním. Dá se říct že jsem se přizpůsobil o to líp. :)

    Ponaučení..... jj zase jsem někomu věřil i když jsem ho moc neznal, já už jsem takový, já se ani moc měnit nechci, jsem stále ten samý kluk, už jako od základky, jen o něco starší a taky ukecanější. Ale stále svůj. :) Je ještě jedna věc, která mě mrzí. Každý má lidi, kteří jsou mu blíž. A se kterýma se často baví. To odstěhování prověřilo taky to kdo je můj přítel a kdo ne, zrovna jeden, kterému jsem hodně věřil mně hodně zklamal. Luke nechápu tvoje chování!!! Taky bych chtěl tímto poděkovat, Romanovi, díky němu mám kde bydlet. Bez toho by to nešlo, díky Romane, máš to u mne. ;)

   Jinak i když se to nezdá a nemám na vás často čas, všichni mi chybíte. A až budu moct, tak za vámi zase do Zlína přijedu. ;) Mějte se.

    A co vy, kteří jste překousali celý článek. Jaký na to máte názor??? Pleas, když už jste se dostali až sem, tak mi napiště aspoň nějaké slovo k tomuhle článku. Díky.

   Tak, dneska mě tedy čekal nečekaný dárek. V srpnu mně odchytl, jeden kluk s nabídkou nového tarifu O2 Kůl. S výhodami pro mladé do 26 let. No i když mám svůj vlastní tarif Odepiš u Vodafone placený mým otcem, tak mě nabídka volných 60 minut do všech sítí a to jen za měsíční paušál o základu 200 Kč zaujala, tak jsem tedy sepsal smlouvu, pak jsem potvrdil operátorce do jeho telefonu, že chci tarif O2 Kůl se šedesáti minuty volání a volnými sms do O2 sítě atd.

   Za měsíc od té doby by mělo být číslo použitelné, tak jsem tedy začal svůj poněkud hodně starý telefon Nokia 3330 používat k přehazování dvou SIM karet. No tak po dalším měsíci očekávám učet z O2 na tarif O2 Kůl s asi 200 Kč či nějak tak podobně. Otevřu obálku od O2 a náhle vidím pro mne nepochopitelnou cenu 666,69 Kč. Tak si řikám, to je blbost! Kde by se to nabralo? Po chvíli studie účtu zjistím, že je na něm tarif O2 NEON Basic L. NO ty vole, tohle snad není možné, to si fakt myslí že jen tak budu platit jiný tarif?? Hned začnu hledat číslo na linku O2. Několikrát se pokouším dovolat na operátora a to asi po dobu dvaceti minut. Ale stále všichni obsazení. :(

   Dal jsem si pauzu a zkouším to znovu, konečně se dovolávám. A začínám mluvit o svém problému s tarifem. Vyslechne si mně a že si musím chvíli počkat. Tak tedy vyčkávám za jejich hudební smyčky, která se opakovala asi pětkrát. Na druhé straně se opět ozývá operátor a povídá mi, že mám tarif O2 NEON Basic L a že jsem si k němu dokonce bral telefon. Lidi jak se tohle může stát? no tak jsem na něj vyhrkl že já si žádný mobil nebral že tenhle už mám po několik roků. A vysvětlil jsem mu jak jsem si objednal tarif O2 Kůl. No zase potřeboval čas že se podívá do počítače, opět jejich perfektní znělka tentokrát jen třikrát. Poté mi řiká že by bylo dobré si zajít do prodejny O2 a tam to vyřešit.

   No jo takže zbytečné starosti navíc, kvůli nějakému bordelu a teď by mně taky zajímalo jaký mobil jsem si to tedy vzal. :D No není možné. Ale tohle by se fakt nemělo vstávat!!

Jo už je to něco přes měsíc, co jsem se rozhodl opustit rodinu, přátele a známé. Přestěhoval jsem se do Prahy a teď se pokouším si žít co nejvíce po svém. Mám svou volnou ruku, mohu si dělat co se mi zachce, ale vše jde tak pomalu a zdá se to být jako věčnost. Když už mám konečně chvilku klidu a čas k odpočinku tak místo toho mě chytají různé myšlenky a vzpomínky na ty co jsem tam nechal, budou mi chybět, ale není to zas taková dálka já vím a určitě je uvidím, ale prostě ten krok co jsem udělal pro mně byl velikánský. Možná to teď zní že toho lituji, ale NÉ já to ho nelituji, jen člověk si prostě musí zvykat a čím tvrdší na sebe je tím větších úspěchů může dokázat. A pod heslama bude lépe, kdo se nevzdává vyhrává, nějak bylo nějak bude pokračuji ve svojí cestě v poznávání koloběhu života a nabíráním zkušeností a hledáním toho pravého co mě uspokojí. Avšak vím že u lidí je úplně normální že nejsou nikdy spokojení, vždy chtějí více a já asi taky, přeci jen jsem taky člověk. Musím být trpělivý, jasně že jsem nic jiného není. Chceš-li se postavit na vlastní nohy, mít ten klid o kterém sníš, ale ten klid není o tom být sám, to určitě ne, je o tom mít okolo lidi kterým věříš máš je rád a nedal by jsi na ně dopustit. Teď jsu svojí cestou, tak doufám že nezabloudím. Jsem si jist že ta nejlehčí cesta nevede k tomu správnému cíli a né každý může tu pravou cestu najít, vrátit se nemůžeš, a pokud ti to nevyhovuje snaž se najít jinou odbočku která tě zavede tam kde chceš být. Hledej a najdeš. ;)

Chtěl bych býti zase tím jejím Andělem co jí pomáhá, vždy když potřebuje, vždycky stát při ní.....po delší době jsem si pročítal co jsme si všechno napsali, jo bylo toho hodně, byl jsem rád že si s někým tak moc povídám a že mohu pomoci, všechno jsme si řekli, byl jsem tu vždy pro tebe, jenže jedna rána a vše se pokazí a nejhorší je, že nevím jaká rána to byla, nikdy se to nedozvím jen mohu tipovat.......stále tě mám strašně moc rád, chci ti pomáhat chci být tvůj Anděl.....Zlati nezapomeň, já nezapomněl FRIEND FOREVER.......
Ne popravdě vlastně ne, nechci už být jejím Andělem, už bych jí nikdy nevěřil tak jak dříve a už by to nebylo nikdy jak dřív, chybíš mi, ale chybíš mi taková jaká jsi byla, né taková jaká jsi teď.....kamarádi ano, ale né tak blízcí jak v minulosti, už nikdy ne a mrzí mě to......Vždycky na to budu vzpomínat Zlati

Chytla mě strašná depka.....Není nic kladného na co bych si vzpomněl a pomohlo mě to znovu vstát......Jsou věci co si člověk ani tak neuvědomuje, co ho bolí i když jako kdyby o nich nevěděl, takové věci co skrývá sám před sebou a když si je dokáže přiznávat o to víc ho to bolí.......kamarádi jsou, ale kdo je tvůj opravdový kamarád a kdo si na to hraje komu věřit a komu NE!! Problém je že věřím všem, všem co potkám věřím, ale sám vím že nesmím, ale já nechci nikoho nemít rád, tak je mám radši rád všechny......Už zase myšlenka na nevědomost, bezcitnost a další podobně osvobozující pocit, které nemám nechci mít a zatím je to něco co by mi pomohlo, kdybych byl jiný tak by bylo vše jinak, ale ono to není jinak a já se s tím v poslední době pomalu nedokáži vyrovnat, když beru všechny východiska, tak už mě napadají jen věci co bych neměl udělat a doufám že je neudělám, možná jsem v poslední době troska, ale né snad až tak....

Tak jak vám tu vždy píši, tak to nikdy nezní optimisticky, dá-li se to tak říci. Sám si řikám, kdy už bude ta doba co budu chválit kde co, každá blbost pro mě bude úchvatnou, to že tráva je zelená nebe je modré a růže jsou červené. No nevím jestli tohle je zrovna to přirovnání, které bych měl použít. Prostě jako kdyby vše bylo v čudu, možná postupem času se to nezdá být tak dramatické, ale pořád toho přibývá, sem tam se něco vyřeší, ale ty největší problémy stále přetrvávají. člověk chce být šťastný, chce vědět co ho čeká a co chce v životě ještě zažít a co když právě tyhle věci jsou tak vzdáleny od reality, neví jak je realizovat a přitom to zase nejsou cíle bůhví jak moc velké, když se o ně prostě snaží....... To na čem mi opravdu záleží, se pořád držím, ale není to právě to co bych měl opustit? NÉ OPRAVDU TOHLE NECHCI MÍT ZA PRAVDU. Jsem zklamán, ale stále plný nadšení, jestli se pořád držím toho svého cíle, tak určitě putuji po jedné z těch nejdelších a nejkrutějších cest...........Tak vlastně dneska pro vás zase nemám nic optimistického, no doufám že příště.........

V poslední dny jsou jako kdyby v duchu, co se může pokazit to se pokazí, no ono je to spíš už otázkou týdnů, né-li měsíců, předtím jsem to sváděl na počasí a teď.....no a teď už to zcela nechápu všechno se boří jak nějaká stavba z karet, i poslední věci ve které jsem věřil se pomalu mlží nebo přerůstají v monstra, i když jsem člověk co si strach nějak nepřipouští (jediný strach ve který věřím je z lidí, bohužel bývá oprávněný), tak v poslední době cítím že právě ten strach je to co nás nutí si uvědomit jak se věci mají a nejhorší můj nepřítel je nerozhodnost a když už konečně jsem rozhodnutý tak to stejně nejde, ono cokoliv o co jsem se kdy snažil nevycházelo tak jak by mělo, no nevycházelo to ani tak aby se to tomu podobalo. Já vím že k těm co se tu objeví a mají sílu na to si přečíst těch pár řádků co sem napíši, vůbec netuší o čem mluvím, ale i tak děkuji......jak se vždycky řiká že některé věci je prostě potřeba říct.....horší je kdyyž už prostě nemáte slov, prostě už nemůžete nic říct nevíte jak by jste mohli pomoct. Od té doby co jsem se začal zajímat o ostatní, tak abych se nemusel trápit sám sebou, tak abych pomohl ostatním když sám se ve všem topím, se skoro všem život zhoršil a čím víc toho vím tím víc mě to trápí......Mám vás všechny rád i ty co si myslí že ne, já nemám sílu na vás cokoliv hrát....ale nesnáším to když vy to děláte.....Život není hra.........mrzí mě vše a zároveň nevím jak bych mohl cokoliv změnit.........S láskou všem které znám....zní to dost blbě na to aby to nebyla pravda. :(

Tak zase sem napíši několik malých řádků a tentokrát o tom že jsou lidi svině, hrají si na co mohou, jsou falešní, i ti kterým jste věřily na vás mohou stavět boudu. Nechápu to, proč jsme vůbec takový a proč dokáže jeden člověk zdrbat život ostatním........Vždycky jsem se snažil všem věřit pomáhat, ale někteří tě jen využijí a pomluví.....je to horší jak u soudu, cokoliv co řekneš může být použito proti tobě...........To že mě lidi nechápou, to mě ani tak moc nevadí, ale to že se ani nesnaží pochopit a hned o někom říkají jo to je takový debil (hlavně že pak se s tím dotyčným budeš bavit tak jako kdyby jste byli kámoši), každý jsme jiní, každý jsem originalita, každý jsme to co jsme, tak proč bychom spolu aspoň nemohli vycházet, proč si děláme takové naschvály............Někdy bych chtěl být jako ostatní, všechno tak dělat jak ostatní a přitom aby mi to vůbec nevadilo, aby mi nevadilo to co dělám, jj chtěl bych být takový necita vypočítavec a hajzl jak někteří lidi okolo mě, jen pro sebe hrabat.........ale prostě to s mojí povahou nejde............ale stále věřím v ostatní, v to že si aspoň někteří uvědomí co dělají a to že vše není jen o nich, ale i o druhých. Nebuďte SOBCI!!!!!

Tak to vypadá že mě asi nic nenapadá..........Tak když jsem asi někdo dojde, tak si chce přeci jen něco přečíst, že? No něco bych poskytnout ke čtení mohl. Takové malé zamyšlení, nad tím co jsou pro nás ti druzí, myslím přátele, rodina, partneři a další lidi co se vyskytují v našem životě. Tak často si je bereme jako samozřejmost, ale sami víme, když si nad tím tak popřemýšlíme, že to tak není tihle lidi potřebujeme víc než si dokážeme připustit. Oni všichni nás formují, dávají nám odolnost, vůli žít a my sami jsem zapotřebí jim. Nechceme je ztratit a oni nechtějí ztratit nás, jsme pro ně opravdu důležití. Každý si to z nás si to uvědomuje, ale často na to zapomínáme...........