Jo už je to něco přes měsíc, co jsem se rozhodl opustit rodinu, přátele a známé. Přestěhoval jsem se do Prahy a teď se pokouším si žít co nejvíce po svém. Mám svou volnou ruku, mohu si dělat co se mi zachce, ale vše jde tak pomalu a zdá se to být jako věčnost. Když už mám konečně chvilku klidu a čas k odpočinku tak místo toho mě chytají různé myšlenky a vzpomínky na ty co jsem tam nechal, budou mi chybět, ale není to zas taková dálka já vím a určitě je uvidím, ale prostě ten krok co jsem udělal pro mně byl velikánský. Možná to teď zní že toho lituji, ale NÉ já to ho nelituji, jen člověk si prostě musí zvykat a čím tvrdší na sebe je tím větších úspěchů může dokázat. A pod heslama bude lépe, kdo se nevzdává vyhrává, nějak bylo nějak bude pokračuji ve svojí cestě v poznávání koloběhu života a nabíráním zkušeností a hledáním toho pravého co mě uspokojí. Avšak vím že u lidí je úplně normální že nejsou nikdy spokojení, vždy chtějí více a já asi taky, přeci jen jsem taky člověk. Musím být trpělivý, jasně že jsem nic jiného není. Chceš-li se postavit na vlastní nohy, mít ten klid o kterém sníš, ale ten klid není o tom být sám, to určitě ne, je o tom mít okolo lidi kterým věříš máš je rád a nedal by jsi na ně dopustit. Teď jsu svojí cestou, tak doufám že nezabloudím. Jsem si jist že ta nejlehčí cesta nevede k tomu správnému cíli a né každý může tu pravou cestu najít, vrátit se nemůžeš, a pokud ti to nevyhovuje snaž se najít jinou odbočku která tě zavede tam kde chceš být. Hledej a najdeš. ;)