Dnes jsem vzal foťák a vyrazil do centra ulovit nějaké snímky. Asi mi jindy tolik nepřijde, jak málo je jeden lidský život a kolik by toho člověk musel udělat aby se na něj nezapomnělo, jako když se dívám na fotku pořízenou za setmění při svitu pouličních lamp. Musíte nechat delší čas pro pořízení snímku a vysledek pak vypadá tak, že objekt, který jste chtěli vyfotit je ostrý, ale lidé, kteří chodí kolem, jsou jako duchové, průhlední, nekteří se jen mihnou a jiní se zrovna zastavili a jsou dobře vidět jako fotografovaný objekt. Tak to mám i v životě. Po někom zbyde jen neznatelná šmouha, po někom obrys, někdo tu zůstane jako jeden z hlavních objektů a bude v mém životě hodně dobře vidět. Na snímku je x desítek lidí, ale všichni jsou to duchové, někdy máme štěstí a na jednom snímku je více "ostrých" lidí najednou, jindy jsou duchové všichni. Pak si připadám jako bych žil úplně v jiné době. Není nikdo, kdo by byl schopný mi plně porozumět a pochopit mě. Jen já sám a doufám, že se někdo pozastaví a bude svědkem mého života. Ne jako ty památky, které jsou chladné, nemluví, jen kolem nich všichni chodí.