Sedím a přemýšlím nad tím, že vlastně nemůžeme někomu věřit na 100%. Stoprocentní důvěru máme akorát tak každý v sám sebe. Víme co od sebe čekat, co uděláme i když jsou případy, kdy sami nevíme co dělat a jak reagovat, znamená to snad, že nemůžeme věřit ani sami sobě? Pokud tedy nemůžu věřit ani sám sobě, pak někomu cizímu už vůbec ne. Problém je, že partnerovi pro společný život věřit chci. Ale všichni víme, že nic netrvá věčně až na pár výjimek. Třeba najdu výjimku a byla by škoda jí nedat veškerou důvěru. Třeba to bude jen další kapitola v knize života. Tak mě napadá, že kdybych přirovnal život každého z nás ke knize, jak sloučím dvě knihy dohromady, když ani jeden ze zúčastněných nečetl stránky napsané než se potkali? A ani nikdy nebude vědět vše co se v nich píše a najednou se ty dvě knihy začnou prolínat a navazovat na sebe. Mám psat stejná slova do dvou knih? Nebo jednu knihu zavřít a pokračovat jen v jedné? Pokud ano, tak kterou? Svou nebo její? To prostě nelze. Prázdná místa nejsou. Tak jak ty knihy spojit? Oba si píšeme svůj život, nejsme spolu 24h denně a tak nemůžeme číst v jedné knize a vidět vše co dělal ten druhý. Asi tedy opravdu nezbývá, než pokračovat v obou knihách souběžne a společné okamžiky zapisovat do obou knih naráz, ale tak jak to každý cítíme, ne stejně. Občas se naše cesty rozejdou, pokud by vše bylo v jedné knize, jak ji roztrhnout a zároveň v každé nově vzniklé knize plynule navázat? To nejde. Komu tedy můžu věřit?