Původně jsem přemýšlel o tom, že jsem teď nic psát nebudu. Většinou mě totiž chytne psaní, když mě něco trápí a teď je to naopak. Ale potom jsem si řekl, že bych si měl tyto okamžiky zapsat. Protože jednou tu nebudou a lidé rychle zapomínají. Já nechci jen tak zapomenout a vzpomínat až když je po všem. 

Potkal jsem jednu slečnu. Nenapadlo by mě, že se nakonec věci uberou směrem, kterým se teď ubírají. Ale jsem rád, že se tomu tak děje. Dlouho jsme si psali pouze sms, protože bydlí daleko. Tak jsme si domluvili společný víkend. Přišel jsem ji naproti na nádraží. Byl to zvlaštní pocit. Po sms jsme se docela zblížili ale teď tu dá se říci stojí cizí slečna, dám ji pusu, obejmu jí a plný obav čekám jak se vše vyvine, i když nevím, jestli obava je to správné slovo. Ale už se mi hodněkrát stalo, že jsem si s někým hezky psal a pak to na živo bylo jiné. Došli jsme si na večeři a povídali si. Takové to vzájemné oťukávání, poznávání při první schůzce. Na pokoji jsme si povídali do 4 do rána. Ani jeden jsme nemohli usnout. Čas letěl rychle. Už svítalo, když jsme se chystali konečně zabrat.

Nebudu tu popisovat celý víkend, do toho Vám nic není. :) Jen jsem si chtěl zapsat to jak mi bylo. Nevím jestli to dokážu dost výstižně popsat, přesto, že si myslím, že jindy to umím. Je naladěná na stejnou vlnu jako já. Venku pršelo a my se schovali pod stromem a stáli tam v obětí asi půl hodiny. Myslím, že kdybych tam stál do teď vůbec by mi to nevadilo. Můj svět ty tři dny, to bylo jen ona a já. Všechno ostatní odplulo někam pryč a je to pryč ještě dnes, když už tu není. Kdyby mě dnes někdo pozoroval v práci, tak si řekne, že jsem blázen. Celý den si jen promítám okamžiky s ní a musím se u toho usmívat. Takže natírám dveře a směju se u toho. Je to takový ten úsměv, který přijde sám od sebe. Ten ve vás vyvolá jen ten hřejivý pocit, že jste zažili něco jedinečného. Něco co se neopakuje často. 

Ještě cítím její vůni, její jemnou kůži. Je to opravdu konec mé dlouhé pouti?