Města..........davy............lidé...........myšlenky.......

Zastavím se uprostřed všeho, zvednu hlavu k nebi a z hluboka se nadechnu, je to jako by se zastavil čas, nevnímám nic okolo sebe, žádný hluk, lidi, kteří mě míjejí, nic..........jen tu modrou barvu, její tam plno. Stojím a přemýšlím o tom, proč se nikdo nepodívá stejným směrem, vždyť je to úplně neco jiného, než tam dole, v té šedi, spěchu a honbou za něčím.

Návrat do reality. Šedá zóna ....jednotvárná masa. Není čas zastavit, není čas zvednout hlavu a zamyslet se nad tím, kam jdu, proč tam jdu. Jestli je to opravdu to co chci? Co vlastne chci? Když na to není čas, co to vlastně žijeme za život? Dá se to tak nazývat, když nemáme čas si zodpovědět základní otázky, který určí kdo vlastně jsme a kam jdeme? To není přeci život... Je to diktát konvencí téhle doby? Možná, možná naše zaslepenost honbou za uznáním, penězi, krásou? Patrně od všeho trošku.

Lidi zastavte se! Běžíme k okraji propasti, ještě máme čas. Pak už nebude modrá obloha, pak uvidíme nad námi tu šeď. Není lepší vidět teď co můžeme, než přijít o svou identitu? O svou myšlenku? O své nebe?