Navazuji na zápis v blogu z 10.ledna 2009, mám kapku zpoždění, protože jsem měl v plánu navázat na něj za 5 měsícu, protože ten článek se vracel k zápisu před 5 měsíci. Tak jsem si řekl, že v tom budu pokračovat a každých pět měsíců si zapíššu, kam jsem se pohnul. Abych viděl, jestli jdu tam kam opravdu chci nebo ne. Teď píši až po 11 měsících. musím říci, že za to může má přítelkyně Andrejka :) Protože jsem přišel na to, že když je mi fajn, nemám takovou potřebu psát jako dřív. Přiznávám ale, že byly chvilky, kdy jsem se i ve vztahu cítil hůře, než v době, kdy jsem marně hledal a čekal, než JI potkám. To je ale teď vedlejší, nehodlám sem vypisovat nějaké mé trápení v mém vztahu. To si povykládám s mou Milou.

    Takže abych se vrátil k záměru proč jsem začal dnes psát. Od 10.ledna se toho hodně změnilo. Největší změna nastala, když jsem potkal přítelkyni. Ta totiž naprosto vytlačila mé pocity samoty a nepochopení okolním světem. Sice nevím, jak to udělala, protože se moc nevídáme a zartím jsme toho moc ani neřešili, spíše si užíváme blízkosti toho druhého. Každopádně je to velká změna v mém životě, jak dlouho potrvá nehodlám spekulovat. Třeba se Andrejka objeví v dalších x zápisech a už zůstane v mém srdci. Třeba už v příštím nebude. Člověk nikdy neví, co se stane zítra, natož za měsíc. Další věc je, že se teď trošku peru z prací. Nemám dost zakázek. Ta, která měla nakopnout můj krok do světa podnikání krachla s příchodem krize a ještě se mi dost protáhlo vyřízení živnostenského listu. To je ale jen otázkou času, než to klapne jinde. O to strach nemám. Rozhodně mohu říci, že mě vůbec netrápí, že jsem opustil jistoty pevné měsíční mzdy a vrhnul se do světa nejistot toho, kolik si vydělám. I když to není zrovna extra, je to celé jen moje práce a nikomu nedělám šaška a to je pro mě podstatný rozdíl. Alespoń nějak jsem se vymanil ze sevření toho, jak bych měl podle ostatních žít.

    Věc ktrerá se nezměnila a asi se nikdy nezmění, je otázka jak správně žít. Protože hledání odpovědi je velmi zdlouhavé a náročné a hlavně je natolik individuální, že si každý musíme vybrat svůj způsob. Někdy mě přepadnou takové nálady a nápady, že se až sám divím. Někdy mám chuť vyrazit mezi lidi do ulic a zeptat se jich na to, jestli jsou spokojení sami se sebou. Jaké mají priority. Jak by žili, kdyby věděli, že mají rok života. Co by změnili. Sám si odpovědět umím, ale jsem stejný jako všichni, smrt si nepřipouštím, dokud opravdu nezaklepe na dveře. A to mě trápí nejvíc. Že jsem takovej pitomec, kterej neví, jakým způsobem postavit svůj život aby si řekl, kdybych za rok umřel, dělal bych přesně to, co dělám teď....