Žijeme životem omezeným hranicemi našeho města. Omezeným konvencemi dnešní doby, penězi. Diktaturou dnešní doby, reklam na nové boty, na nová auta. Na lepší bydlení s dobrou občanskou vybaveností.

Seženete si dobrou práci, máte dost peněz, koupíte si nové boty, nové auto. Koupíte si nový byt.

V práci se vymění vedení nebo přijde krize a je to pryč, nikoho nezajímáte. Boty se rozlepí, auto je opotřebované. Jste zavření mezi čtyřmi stěnami svého bytu s pohodlnou dostupností do školy, lekárny, do Tesca. A co dál?

Nevíme nic o tom, co je to život. Nikdy jsme ho nazakusili takový, jaký doopravdy je. Jak to vypadá venku víme jen z televize nebo z dovolené, která stejně všechno zkreslí tou pohodou, teplem, turisty. Nevíme nic. A jsme tak spokojení. Já tedy nejsem. Ale cítím, že pomalu dál zabředaám do těch sraček a chce se mi utéct někam daleko, kam na mě nemůžou.