Včera jsem byl s kamarádem za jeho skoro 90letým otcem v Alzheimer centru v jižních čechách. Když za ním naposled byla jeho manželka, tak ji nepoznal. Kamaráda poznal a zdál se být "v pohodě". Vešli jsme dovnitř a sestra nás odvedla do jídelny, kde bylo cca 60 starých lidí. někteří už na tom byli hodně špatně, jen leželi se zavřenýma očima a otevřenými ústy. Vypadali téměř jako mrtví. Kamarádův otec zrovna někam šel, takže když jsme přišli, stál uprostřed jídelny s holí. Sestra nás s ním doprovodila do zadní části centra, kde jsme měli soukromí. Asi po půl hodině jsme se vraceli zpět do jídelny. Cestou míjím nástěnku se jmény klientů, kteří měli narozeniny nebo svátek. Tak jsem tak koukal na tu nástěnku a v duchu si říkal. Každé jměno jeden životní příběh, který zrovn končí. Člověk na to vůbec nemyslí, když je venku.Vejdeme do dveří a jedna paní, vypadala snad, že je jí alespoň sto na nás pořád volá, pomóc, pomóc. Nikde žádná sestra, tak si říkám sakra co teď. Tak když jsem se ji asi po páté zeptal, jak ji můžu pomoci, řekla, že chce pomoc vstát. to se mi dost ulevilo :) Centrum je to krásné to ano. Vypadalo to tam jako na horském hotelu nebo nějakém luxusním penzionu na horách. Ale když jsme se vraceli zpět kolem lidí, kteří jsem přišli dožít nebo jsem byli posláni dožít, nebyl to zrovna příjemný pocit. Takových míst i mnohem méně příjemných musí být všude spousty. Lidé přeci neumírají na ulicích. Lidé se chovají jako nesmrtelní, jako bychom tu každý automaticky měli být sto let. Myslíme si, že když smrt vytěsníme z našich životů, že ji schováme někam za zdi, tak to bude dobré.

Aby toho nebylo málo, tak jsme ještě jeli navštívít jednoho známého mého kamaráda, který shodou okolností měl doma starou mámu, která umírá na rakovinu. Seděla na invalidním vozíku, snažili se do ní dostat nějaké prášky rozdrcene, jenže měla problémy i s polykáním. Za chvilku ji uložili do postele. Kamarád říkal, že dříve byla operní pěvkyně na národní scéně. Že byla moc krásná, že viděl fotky. A teď? na konci cesty, co zbylo z krásy, co zbylo ze slávy? Nic. Nikdo si nevzpomene. Zůstal jen syn, který se o ní stará. Tak proč se proboha všichni honíme za penězi a slávou, když jedinné co je v životě stálé a důležité je najít si dobrého partnera a mít pevné vztahy se svou rodinou. Proč se snažíme nevidět jak to doopravdy je. Snažím se vymyslet něco, co by mi pořád připomínalo, že tu nejsem navěky a že bych měl žít tak, jako kdyby mi zbýval třeba rok života. Abych opravdu žil.

Položte si otázku, jestli byste žili tak, jak teď, kdyby jste věděli, že za rok zemřete. Co byste změnili? Přijdete na to, co to je. Ale stejně se na to pohodlně vykašlete. Já přeci neumírám, mám spoustu času, nač se tím trápit...