Člověk má právo na to být jednou za čas v prdeli a tak to je poslední dobou se mnou... Nemám náladu na nic a to je možná důvod proč jsem nepsal. Škola se na mě valí jak pytel hoven z kopce, takže když už mám volnej čas, tak jsem totálně vycuclej a mozek už neví o čem psát. Nedávno jsme psali slohovku a tak se moje psací část mozku vyblbnula na ní a já už fakt nevim co novýho jsem objevil, abych vám to tady mohl orecenzovat...
A to co je pomalu nejvíc depresivní je, že už jsem zase ve stereotypu, kterej tak nenávidím. Za tmy vstanu, jdu do školy, tam ztrávím celej den až do večera a za tmy jdu ze školy. V autobuse je tisíc stejně otrávených lidí jako já + věčně "nespokojení" důchodci, na který vlastně budu dřít celej život, abych se jejich věku nedožil, nebo dožil, ale prachy mít nebudu. To jsou vyhlídky. Pak doma dělám úkoly do školy, ve které vlastně za pár hodin znovu budu a když mám štěstí stihnu mrknout na PC.
Nemůžu se dočkat zaslouženýho víkendu, kdy se odreaguju, ale i tak budu zase v prdeli z toho že nemám prachy, nemám úkoly, musím jít do školy a musím přežít další týden tam...
Za normálních okolností by mě to tak nedřelo, protože jsem (nebo býval) flegmatik jak poleno, ale potkal jsem jednu osobu
... No a teď mě k tomu ještě deptá že se s ní vůbec (ale fakt skoro vůbec!!!!) nevidím! Kua už si stěžuju jak desetiletá školačka co?Takže když to shrnu tak mám vlastně jednu takovou velkou černou depresivní náladu, která obaluje mý tělo jednak ze stereotypu, ze školy, z úkolů, z nedostatku peněz, z nedostatku času (!), z raního vstávání, a v tom nejdůleitějším bodě - v lásce, které mám nedostatek... Je to jako v Samotářích (film-budu ho každým dnem recenzovat,
i když je to tak úžasnej film, že by jste si měli příjít na to sami jakej je...):
,,V každým člověku, kterýho milujete, tak mu necháte v srdci kousek své duše
a když jste daleko od sebe, nebo se rozejdete, tak se ta vaše chce vrátit,
nebo přiblížit k vám..." Dost výstižný...