Tys snad jediná kdo četl je rád,
tys asi opravdu dobrý kamarád,
tys ta slušná a nenápadná,
tys ta dívka vždy zábavná,
tohle je alespoň malé díky,
tohle je hra na en ten týky!
   A tak si počítám a pro Tebe píšu,
dříve jsem psal pro nejednu Míšu,
které bylo jedno co jsem tvořil,
tys zdřejmě zjistila co v básních jsem prožil...
   Prostě díky za tvou čtenářskou přízeň,
doufám, že nevyhasne tvá poetická žízeň,
tak to už jest pro dnešek asi všecičko,
ještě jednou díky, má jediná čtenářko...

   Tak poslední dobou nestačím se divit,
začínám jak vietnamec na Orloj civit!
Včera byl zas super večírek,
pořádal ho Péťa a Pája Kačírek,
na  oslavu jejich narození,
slavili jsme pivním zakalením,
byla to párty s velkým "Pé",
za keř se chodilo na WCé,
masíčko připravoval jako vždy Domíšek,
zaplnil každého hrudní košíček,
teda spíš žaludek hlavně,
pekl to maso s bramborou hravě!
   Pak všechno pokračovalo, kde jinde než v Kravíně,
někdo prohlásil pravda je ve víně,
tak se pilo sladové vínko,
někdo se opil jenom malinko,
jiný se ožral snad jako prase,
Kajá usnul na baru zase!
   Grill akce byla prostě bombička,
byla na ní Kačka, Honík, Čubička,
všem se to myslím líbilo a doufám, 
že za všechny mohu mluvit a zoufám,
skučím jak v lese, v rytině kanec!
Kdo z Vás mi vysvětlí proč? Proč už je konec... 

   Je to první za tenhle rok,
kalendář udělal rychlejší skok,
básničky už nejsou tak in,
zkouším poslední počin,
třeba to vyjde možná ne,
uvidíme jak osud dopadne,
zda-li si semnou zas jen pohraje,
či mě rovnou pošle do kraje,
od centra dění, od středu pohádky,
o spanilé dívence, bez své posádky.
   Jak jednou tahle kráska zabloudila do končin,
kde peklo se prasátko, pilo pivo,
sama sebe ptala se "Kde to zas končím???"
Chlapi tu ochcávaj zdivo!
   Hřál jsem se u ohně, popíjel rum,
v tu ránu spatřil jsem ten ženský boom,
já zelenou mikinu měl jsem, ona zelenou vestičku,
než jsem se rozkoukal seděla u mě, držel jsem jí za ručičku...
   Přikryti dečkou, jak jinak než zelenou, povídali jsme si celou noc,
krásně se tulili k sobě, to málo bylo víc než dost!
   Když potkám dívku mám myšlenku jednu,
všichni vědí co v hlavách mužů běhá,
má touha po tobě je v nedohlednu,
teď srdce mi pokoj nedá,
ten každý dotyk, to každé slovíčko, které z tvých rtíků slýchám,
jen pouhé obětí, je tak maličko, nikam nepospíchám!
   Tenhle ten pocit já zažil jsem prvně, doufám, že néé naposled,
nechtěl bych provinit se chybně, když zlato je na dohled,
tak raději končím ten blábol co píšu,
budu dál čekat jen na svou Míšu,
i když se z toho nic více nestane, nezapomenu ten pocit,
nová šance pro snad nastane, ach jo...kde jsem se to zas ocit???

Sám netuším proč se to děje,
je tu ten zvláštní pocit,
slavík u lesa na mě zas pějě,
sakra kde jsem se to ocit!
Dlouho se nestala podobná věc,
jsem asi příliš hloupý chlap,
doufám a čekám, že odezní přec,
voda teče klapy, klap...
Za tím klapotem klokotá voda,
kdo ví kam vůbec teče,
myslím si, že je tý holky škoda,
takovou dálku se, chudák vleče...
Kdyby bylo všeho na světě jako je tu tý vody,
nemusel bych hledat splachovadlo né na záchody!
Stačí prej  najít a zatáhnout jen,
každýmu se splní jeho sen.
Ale co ti co vůbec nehledají...
těm nepomůže snad ani ten nahoře,
co teprv ti co něco tají?
Tak ti skončí zavřený v oboře...
Někdy se končí, každého písnička,
moje dozněla před časem,
ale zase se rozeznívá potvora maličká,
začíná znít staro-novým hlasem...
Rok se sešel s loňským rokem,
jsou tu zase ty hlouposti
a já odcházím zrychleným krokem,
pryč od přítomnosti!

                             Domm

Letěl si na obloze mrak,

shodil pár kapek vody,

dal nám z Moravy na frak,

nadělal plno škody!!!

Kapek nebylo málo, bylo jich víc než dost,

mnoho úsilí stálo, postavit nový most!

Ta voda velká, brala nám všechno, nenechala nám skoro nic, 

sebrala nám auto, domek i stromy, už není co by vzala víc…

Nesnažíme se už ani doufat, že nám někdo pomůže,

jedině teď můžeme zoufat, ach pomozte prosím, kdo může!!!

Nemusíte nutně dávat statisíce, stačí třeba jen stovka,

trochu sava, nějaké hadry nebo obvazy, proti povodním je stopka.

Každý má tolik problémů svých,

že ho nemůžou cizí zajímat,

ale stačí málo korunek tvých,

bude se ti líp usínat!

Pár nás mladých lidí vyrazíme na Moravu pomoci,

naplníme auta věcmi potřebnými, proti nemocím,
vezmeme kýble, hadry a mycí prostředky, sava,

pro ty lidičky z Morava je i málo sláva!!!
Proto kdo máte trochu soucítění a touhu aspoň málo pomoc,
pomozte těm kdo to potřebují, poděkují za málo i za moc…

                                                         Domm

Někdy člověku málo stačí,
aby pochopil kam svět kráčí,
aby porozumněl života dění
a neměl pro sebe překvapení,
můžeme psáti a říkati co sami chceme,
naše názory a přesvědčení nám nikdo neveme,
ale pak se sami sebe ptáme, proč se tak dřeme?
Vždyť to přece vědět nemůžeme,
takové otázky mají příliš dlouhé otazníky
a dokonce ani úřadům, na ně nestačí dotazníky...
A pak se jednou zamyslíme a v hlavě nám cvakne,
vše se domyslíme a mozek se zapne!
To nastane chvíle boje dobra a zla,
najednou mocná síla svíčky zhasla
a mi se zase choulíme do klubíčka,
tak jak jsme se chouleli, byla to chvilička,
opodál zvoní zvonička,
v kapse cinká krabička,
v té krabičce tkanička,
z tkaničky je kulička,
co má nohy, ruce, hlavička...a???
...Ach né...to je lidstva rakvička...
Tak kdo šel po zvoničky zvonění, odpověď našel,
byla to cena hodná odškodnění, za odměnu lid pošel...
A vy se stále ptáte???
Což pak city nemáte???
Zemřel tu národ celý, pro vás kdyby jste to nevěděli,
a jediné co dokážete říci...
...je...kde mám své koryto a lžíci...                                                                     Domm

 Je to zvláštní ten dnešní svět,
tak jsem chtěl o něm napsat hned,
tolik otázek, málo odpovědí,
kdo je vymyslel nám žádní nepovědí,
otázku vymyslet je prostoduché,
však odpověď najít není jednoduché,
tak píšu básně, proč zuby rostou z dásně
a slunce je nahoře, v řekách máme úhoře,
a zelená je tráva, na pastvinách bučí kráva,
proč vlastně psi štěkají, lidé nadávají,
proč v zimě je chladno, nač má sklenice dno,
na bříze vrána zvuky vydává,
proč co letí občas padává,
a proč sem tam někdo někoho pozdraví,
co dělá člověk pro sebe, pro zdraví?
 Proč lezeme tam kde nás nikdo nechce,
proč krademe věci, když koupit jdou lehce
a proč vlastně jezdíme na chvíli do přírody,
když sereme všude na nevýhody?
 Nevýhody vlivu člověk a příroda,
mezi těmito subjekty vládne nepohoda,
proč nestavět továrny s výpustí v řece?
 Vždyť z cizího krev neteče, přece!
 Proč je v zimě tepleji a v létě zima,
globální oteplování dnes není dřina
a za pár let bude to prima,
mi už tu nebudem, ale...
...čí je to vina??? 
                                                            Domm

Je to první tenhle rok,
píši opět básní slok,
zkouším udělat krok,
nemám v kapse ani flok...
A i přesto, že nemám vše co chtěl bych míti,
i přesto, že neroste v zimě luční kvítí,
i přesto, že nemám oporu dokonce,
nedělám už ze sebe pitomce,
našel jsem asi poklad bájný, pro mě cenný velmi,
není to třeba poklad tajný, nehlídají ho šelmy,
jen kolem cesty k němu,
roste zvláštní bodláčí,
není to lehké věru...
síly mi snad postačí,
k tomu, abych dostal se až k tomu vysněnému pokladu,
doufat můžu, že nedojde k odkladu!
Je zvláštní tahle krásná metafora,
zahleděl jsem se totiž do tvora,
který je duší užasný a vzhledem nemluvě,
ikdyž se tváří jako nemluvně,
vím, že má v sobě malého ďáblíka,
který zlobí a ledacos odříká,...
Jediné co teď mi zbude, čekat co se stane,
doufat jen a vyhlížet, zda mi řekne pane...

                                                                      Domm

   Je to škoda takhle prohrávat,
příjemnější je vyhrávat...
   I přes snahu celého týmu,
Říčany podléhají na stadionu Slávie,
hřiště noří se do černého dýmu,
Tatra Smíchov výhru oslavuje,
za podpory publika, které ve výhru věřilo,
se odehrálo krásné utkání,
i přes prohru se bujaře slavilo,
ale každý měl v duši jisté nutkání...
Proč se to stalo?Proč vyhrál náš soupeř?
Hráli jsme snad málo?Teď neseme otěž!
   Tíha porážky je více než-li bolestivá,
avšak můžeme se z jednoho radovat,
za rok bude odplata mstivá,
o titul, budem určitě bojovat!
   A i přes tu porážku, vám patří velký dík,
naši kluci modro-bílí,
jsme druzí, tudíž stříbrní, za to dík,
jsme také plní síly
a z tribun to bylo znáti,
když jsme vám v ochozech fandili,
chtěli jsme pro vás řváti,
a to jsme také splnili!!!
   Krásný konec tímto pokřikem končím,
tím se s touto sezonou loučím...
   Modro - bílá...naše síla!