Jako každý rok se konají hornické slavnosti, tak i letos tomu nemohlo být jinak. S kámošem jsme dlouho nikde nebyli a tak jsme se rozhodli, že pojedem. Moc nás nelákal odpolední program pro děti a tak jsme se psychicky připravovali u nás a správným havířským krokem jsme přijeli až v 17 hodin.

U brány byla slušná fronta a tak jsme tam asi půl hodiny přešlapovali. Když jsme konečně přišli na řadu, vyšlo najevo, že stojíme v úplně špatné řadě a tak jsme šli vystát novou, ještě delší. Zakoupili jsme vstupenku a vrátili se do původní fronty. Teď to naštěstí šlo docela rychle a tak jsme fasli  pásku na ruku a šli se projít, zjistit, kde co je. Ani omylem nás nenapadlo, že jsme si mohli ušetřit bloudění, protože z druhé strany vstupenky, byla mapka. Našmatrali  jsme pivní stan a uhasili žízeň. Za barem čepoval starej známej a tak jsme se na chvíli sekli. Poté jsme našli  podium, kde se zatím nic zajímavého nedělo a tak  jsme s pivkama sedli do malého vláčku pro děti. Tam jsme to velkostylově klopili až do devíti hodin, kdy na řadu přišel zlatý hřeb večera, oldskůlova kapela Sweet.

Před podium se nahrnulo kvanta lidí, ale naštěstí to nebyl taková tlačenka jako minulý rok v Havířově. Začali starým, dobrým Hellraisrem, pokračovali Teenage Rampage a pak nahodili nějakou instrumentální prodlužovačku programu, protože ten se od minula moc nezměnil. Po ní Andy Scott prohlásil, že obdivuje horníky a že on by tudle práci nemohl nikdy dělat. A že je rád, že je kytaristou a dělá co ho baví. Pak nahodili Love is like Oxygen, při kterém si bubeník dovolil malé sólíčko. Lidi to bavilo a odměnili ho kraválem a potleskem. Samozřejmě nemohla chybět Action a už vůbec nemohli zapomenout na Fox on the run. Po hodině to celé zabalili a zakončili malým ohňostrůjkem, spíš ohňostrojčíčkem. Zahráli přesně to co jsem čekal, a tak ani nezklamali, ale ani nepřekvapili.