DĚTI -Slohový smyšlený útvar 21.Září 2008
Můj příběh začal jednoho pozdního rána. Šla jsem se svou sestrou a maminkou navštívit babičku. Šly jsme kolem něčeho co připomínalo staveniště. Viděly jsme lidi, kteří stáli okolo jakési čtvercové desky. Zírali dolů, jako by je někdo očaroval. Se sestrou jsme byly strašně zvědavé a hned jsme si tam běžely hrát. Někdo na nás volal: „Nee, tam nechoďte! Ta deska se...převrací “ už jen dořekli. “Aaaa!” Padaly jsme a padaly, až jsme dopadly na tvrdou zem. Všude tam byla tma. Najednou se objevila štěrbina ostrého světla. Uvědomily jsme si že jsou to dveře, které někdo otevřel. Zatajil se nám dech a čekaly jsme, co se stane. Objevila se velká postava. Nebylo jí vidět do tváře. Blížila se k nám. Najednou nás popadla bez jediného slova a odtáhla pryč. Spatřily jsme hlouček malých dětí. Stáli v řadě s prázdnými a oddanými výrazy. Byli připraveny na svůj osud, který čekal jistě později i nás. Zeptala jsem se jedné starší dívenky: “Proč tu stojíte? Co s námi bude?” S blaženým a možná i šťastným výrazem odpověděla: “Čekáme až na nás příjde řada. Až se na nás dostane. Každý z nás se dočká.” “Ale na co čekáte?”, zeptala jsem se. “Až na nás příjde řada. Až pán bude chtít jíst. Pec ale ještě není dost roztopená. Proto tu čekáme.” Zděsila jsem se. “Roztopená pec? K čemu?” Začínaly jsme být vážně nervózní. “Přeci k tomu, abysme mohli být upečeni. Abysme byli chutní.Náš pán má rád hodně propečené.” Vyrušil nás hlas. “Pojďte. Budete zametat.” Najednou jsme se ocitly v dlouhé chodbě. Nebylo ani vidět její konec. U stěny byli opřená košťata. Začali jsme zametat. Přemýšlely jsme co udělat. Bály jsme se osudu který nás čekal. Nebyly jsme s ním smířené jako ostatní děti. Nejhorší bylo, že oni si to asi ani neuvědomovali. Nemohli jsme tu zůstat. Už by jsme nikdy neviděli svoje rodiče. Bylo jasné jen jedno. Museli jsme pryč. Ale kudy? Sestra navrhla zkusit nějaké dveře, které byly v chodbě. Rozběhli jsme se. První dveře byly zamčené. Zkusily jsme další. Zamčené. Další naproti. Taky byly zamčené. Běhali jsme chodbou a brali za kliky. Žádné se však neotvírali. Bušilo mi srdce. Byly jsme obě vystrašené. Zkusila jsem další dveře. Tyhle otevřít šly. Zavolala jsem na sestru a ona přiběhla. Když jsme vstoupily dovnitř, nejprve nás oslnilo světlo. Po rozkoukání jsme si uvědomily, kde se nacházíme. Byla to pánova jídelna. Zrovna seděl u stolu a zakusoval velký opečený kus masa. Byla to lidská ruka. Leknutím jsem vykřikla a upoutala jeho pozornost. Začal se zvedat ze židle. “A sakra, jde k nám” pomyslela jsem si. To je náš konec. Blížil se. Popadl mě a začal se mnou zuřivě třást. Oči jsem měla vytřeštěné strachem. Třásla jsem se. Najednou okolo mne bylo něco měkkého a teplého.Už sem nestála,ale ležela.Ve své posteli.Byl to jen sen
napsal/a: EwiaaP 14:24 | Link
